Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 719/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Romanem Šteffelem, advokátem, se sídlem Dvořákova 13, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2016, č. j. -313, a proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 13. 5. 2016, č. j. -226, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 3. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 32 odst. 4 a v článku 36 odst. 1 d (dále jen " ").

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry Okresního soudu v Třebíči i Krajského soudu v Brně, které dovodily, že je v zájmu jeho nezletilých dcer, aby byly svěřeny do péče matky, a to jak po dobu před rozvodem, tak po dobu po rozvodu manželství rodičů. Stěžovatel namítá, že z odůvodnění napadených rozhodnutí není zřejmé, jak se soudy vypořádaly s jeho argumentací, předloženými důkazy, a jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Stěžovatel je přesvědčen, že v řízení před soudy bylo jednoznačně prokázáno, že je v zájmu nezletilých, aby byly svěřeny do střídavé péče, neboť překážkou je jen nesouhlas matky. Stěžovatel má za to, že výchovné schopnosti obou rodičů jsou shodné, oba jsou schopni vytvořit dětem odpovídající rodinné zázemí a domluvit se na základních mantinelech a způsobu výchovy nezletilých. Z obsahu ústavní stížnosti také vyplývá, že odvolací soud dle názoru stěžovatele dostatečně nevzal v potaz znalecký posudek, který doporučil střídavou péči u všech tří nezletilých jako nejjednodušší variantu. Pokud jde o přání dcer, které bral v úvahu odvolací soud, stěžovatel tvrdí, že toto nebylo aktuálně zjišťováno, a nebyla zjištěna konkrétní stanoviska dcer ke střídavé výchově. Stěžovatel uvádí, že se soudy dostatečně nezaměřily na dokazování ve smyslu , o rodině, ve znění pozdějších předpisů, který ukládá soudu, aby při rozhodování o svěření dítěte do výchovy sledoval především zájem dítěte, neboť v tomto případě by bylo vhodné zachovat již fungující střídavou péči všech dětí a nerozlišovat mezi nezletilými dívkami a chlapcem, který byl soudem prvního stupně svěřen právě do střídavé výchovy obou rodičů. Stěžovatel tak byl uvedeným postupem soudů také dotčen na svém základním právu pečovat o své děti, současně bylo zasaženo i do práva nezletilých dcer na rodičovskou výchovu a péči.

3. Z obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu v Třebíči sp. zn. vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem ze dne 13. 5. 2016, č. j. -226 rozhodl Okresní soud v Třebíči o návrhu matky na určení výchovy a výživy nezletilých dětí po dobu do i po rozvodu manželství tak, že nezletilé dcery byly svěřeny do péče matky (výrok I. a III.) a nezletilý syn byl svěřen do střídavé péče obou rodičů (výrok V. a VIII.). Proti výroku I. a III. podal stěžovatel odvolání. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. rozsudkem ze dne 22. 11. 2016, č. j. -313, potvrdil.

4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Brně ani Okresního soudu v Třebíči nedošlo.

5. Ústavní soud opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů k nezletilým, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález

sp. zn.

ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].

6. V projednávané věci Ústavní soud neshledal v namítaném postupu soudů pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah, neboť soudy se v odůvodnění napadených rozhodnutí s námitkami stěžovatele náležitě vypořádaly, a podrobně odůvodnily, na základě jakých skutečností považovaly za vhodné svěřit nezletilou K. a V. do péče matky a nezletilého D. do střídavé péče obou rodičů v intervalech jednoho týdne. Soud při svých závěrech vycházel ze stanoviska ustanoveného znalce, lékařských zpráv, a zejména ze šetření kolizního opatrovníka, který s dětmi i rodiči úzce spolupracoval. Se závěrem soudu prvního stupně se ztotožnil rovněž odvolací soud, který doplnil dokazování o výchovnou zprávu opatrovníka a ústní doplnění znaleckého posudku PhDr. Emila Sedláka. Odvolací soud vyšel ze situace, kdy bylo rozhodnuto v souladu s přáním třináctiletého D. i návrhem obou rodičů tak, že nezletilý D. byl pravomocně svěřen do střídavé péče otce bydlícího v domě ve vlastnictví rodičů a matky, která žije v nedaleké T. Odvolací soud vzal v úvahu přání obou děvčat aktuálně zjištěná prostřednictvím opatrovníka, dále skutečnost, že zejména K. má výrazně negativní vztah k přítelkyni otce M. i to, že V. i vzhledem k věku inklinuje více k matce i sestře K., a obě jsou žákyněmi nižšího stupně základní školy. Současně byl zohledněn závěr znalce, že z psychologického hlediska je rizikovější střídavá péče z důvodu, že všechny tři nezletilé děti netvoří zcela kompaktní celek a výchovné přístupy rodičů jsou rozdílné, neboť výchovný styl otce se více hodí pro nezletilého syna a výchovný styl matky pro nezletilé dcery.

7. Z výše uvedeného vyplývá, že se soudy při zjišťování skutkového stavu nedopustily stěžovatelem tvrzených pochybení. Není přínosné na tomto místě opakovat argumentaci obecných soudů, se kterou se Ústavní soud ztotožňuje, a která je ohledně shora uvedených závěrů obecných soudů řádně podložena provedeným dokazováním. Nesouhlasí-li stěžovatel se způsobem, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 81 y) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v . Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s y [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.

8. Pokud stěžovatel poukazuje na to, že soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost závěrům znaleckého posudku, je nutno konstatovat, že znalec sice uvedl, že by měl být zajištěn co nejširší kontakt všech tří dětí, s tím, že nejjednodušší variantou je střídavá péče i u obou děvčat, současně však zdůraznil, že střídavá péče obecně vyžaduje spolupráci a kooperaci rodičů pokud jde o odpovědnost za jeho vývoj a povinnosti, např. školní i mimoškolní. V projednávané věci znalec dovodil, že nezletilí netvoři zcela kompaktní celek, a jejich zájmy, vývoj a aktuální rodičovské preference se mohou lišit. Z hlediska psychologického je dle znalce střídavá péče rizikovější v tom smyslu, že by nemusela být dcerami akceptována, a proto by nefungovala. V případě, že budou dcery svěřeny do péče matky a bude upraven styk s otcem, pak je toto riziko menší. Styl výchovy obou rodičů je rozdílný, takže výchovný styl otce se spíše hodí pro nezletilého syna a výchovný styl matky pro nezletilé dcery s přihlédnutím k věku, v němž se aktuálně děti nacházejí.

9. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že nebyl zjištěn aktuální názor nezletilých na jejich svěření do střídavé výchovy rodičů. Ústavní soud považuje za zásadní, zda byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť ústavní pořádek ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 9. 2010, usnesení

sp. zn.

ze dne 19. 4. 2011, nález

sp. zn.

ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503)]. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že výslech dětí před soudem je poměrně značně stresující zážitek, a pokud lze vůli dítěte zjistit jinak, není od věci jej této zkušenosti ušetřit (usnesení

sp. zn.

ze dne 16. 4. 2015). Není povinností soudu v každém konkrétním případě vyslechnout nezletilého přímo před soudem. Názor obou dcer byl v jejich věku (7 a 10 let) aktuálně zjišťován v průběhu odvolacího řízení pohovorem s opatrovníkem dne 6. 10. 2016. Tento postup je v souladu s , podle kterého názor dítěte může soud ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. V této souvislosti Ústavní soud setrvale judikuje, že u starších dětí, které jsou již schopny formulovat svá přání a představy o dalším soužití s rodiči, je třeba přihlédnout především k jejich přáním, zvláště pokud korespondují se závěry zjištěnými dokazováním a podloženými stanoviskem opatrovníka. Obecné soudy ve svém rozhodování naplnily tyto předpoklady, neboť vzaly v úvahu přání obou dívek, názor kolizního opatrovníka, i závěry znaleckého posudku.

10. Závěrem Ústavní soud podotýká, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z ustanovení , který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Odmítnutí ústavní stížnosti tedy nevylučuje pozdější možnost stěžovatele v případě změny poměrů domáhat se např. změny v uspořádání výchovy nezletilých.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle písmeno a) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu