Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 4268/16

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Jandy, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem, se sídlem Gorkého 502, 272 01 Kladno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2016, č. j. -526, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 30. prosince 2016 domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " ").

2. V projednávané věci se žalobce (stěžovatel) žalobou domáhal určení, že je výlučným vlastníkem ideálních 3/4 domu a ideálních 3/4 pozemků v žalobě blíže specifikovaných (dále též "předmětné nemovitosti"). Podíl na předmětných nemovitostech žalovaným (vnukům žalobce) daroval, avšak ti následně svým chováním vůči němu hrubě porušili dobré mravy, pročež on odstoupil od darovací smlouvy a domáhal se vrácení daru (předmětných nemovitostí).

3. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 14. října 2015, č. j. -438, žalobu zamítl s tím, že se žalobci nepodařilo prokázat, že žalovaní jednali v rozporu s jeho přáním. Rozhodl také o nákladech řízení.

4. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. května 2016, č. j. -484, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalovaným nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. listopadu 2016, č. j. -526, odmítl jako nepřípustné ve smyslu , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen " "). V odůvodnění konstatoval, že dovolatelem tvrzená námitka nemožnosti prokazování negativních tvrzení (v daném případě prokázání nemorálního jednání žalovaných) nepředstavuje otázku, na které by byl rozsudek Městského soudu v Praze z hlediska právního posouzení založen. Touto otázkou bylo dle Nejvyššího soudu to, zda byly nebo nebyly splněny podmínky vrácení daru ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Nejvyšší soud dále uvedl, že v dovolacím řízení dále nelze úspěšně napadnout skutková zjištění, z nichž při právním posouzení věci vycházel odvolací soud. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který byl podkladem pro právní posouzení věci. K výtkám, že odvolací soud nevzal v potaz změnu žaloby a že jeho rozsudek je nepřezkoumatelný, dovolací soud podotkl, že k těmto vadám dovolací soud přihlédne pouze, pokud je dovolání přípustné, samy o sobě však přípustnost dovolání nezakládají.

II.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Brojí přitom pouze proti výše označenému usnesení Nejvyššího soudu. Namítá, že se Nejvyšší soud nedostatečně zabýval podstatou podaného dovolání a přepjatě formalisticky hodnotil naplnění důvodů dovolání, což má za důsledek nepřiléhavé a nepřezkoumatelné odůvodnění napadeného usnesení. Nejvyšší soud tak nedostál požadavkům kladeným Ústavním soudem na odůvodnění soudních rozhodnutí. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2016

sp. zn.

(všechna rozhodnutí jsou dostupná in http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel také rozporuje závěr dovolacího soudu, že jím tvrzená otázka nemožnosti prokazování negativních tvrzení nepředstavuje otázku, na které by byl rozsudek Městského soudu v Praze z hlediska právního posouzení založen. Nejvyšší soud podle něj přehlédl fakt, že - z důvodu nesprávného posouzení důkazního břemene - soudy nižších instancí vůbec nepřistoupily k hodnocení otázky, zda (ne)byly splněny podmínky vrácení daru dle § 630 obč. zák. Navíc jde o tak významnou vadu řízení, která sama o sobě zasahuje do práva stěžovatele na spravedlivý proces, proto bylo na místě, aby se jí dovolací soud zabýval. K tomuto stěžovatel poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. března 2013

sp. zn.

. V ústavní stížnosti dále Nejvyšší soud podrobuje kritice proto, že se odmítl zabývat tvrzeným extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Ohledně tvrzení extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry jakožto porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 4. června 1998

sp. zn.

(N 64/11 SbNU 125). Na závěr stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že nezohlednil jím tvrzenou existenci opomenutí důkazu a změny žaloby odvolacím soudem. Tím posvětil postup odvolacího soudu, který zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele. Stěžovatel v této souvislosti upozorňuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. května 2009

sp. zn.

(N 123/53 SbNU 553) a dále v otázce odepření spravedlnosti na nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2012

sp. zn.

(N 34/64 SbNU 361).

III.

7. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu .

8. Ústavní soud předesílá, že podle y (dále " ") je soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů ( y) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Stěžovatel v prvé řadě brojí proti tomu, jak Nejvyšší soud posoudil přípustnost jeho dovolání. Ústavní soud v této souvislosti v obecné rovině zdůrazňuje, že posouzení přípustnosti dovolání je věcí Nejvyššího soudu. Ústavní soud do těchto otázek zasahuje pouze ve výjimečných situacích, kdy je postup Nejvyššího soudu při posuzování přípustnosti přehnaně formalistický a ve svém důsledku zakládá zásah do základních práv a svobod [srov. např. nález ze dne 18. prosince 2014

sp. zn.

(N 234/75 SbNU 607)].

10. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí z ústavněprávního hlediska i z hlediska konfrontace s jeho judikaturou obstojí. Ústavní soud se pro podstatu a vzájemnou souvislost námitek stěžovatele zabýval nejdříve námitkami ve vztahu k posouzení důkazního břemene a extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a z nich učiněnými závěry.

11. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že jím tvrzená námitka nemožnosti prokazování negativních tvrzení nepředstavuje otázku, na které by byl rozsudek Městského soudu v Praze z hlediska právního posouzení založen. Závěr Nejvyššího soudu o tom, že napadené rozhodnutí závisí na otázce, zda nebyly splněny podmínky vrácení daru podle § 630 obč. zák., je však správný. Nelze sice pominout význam otázky důkazního břemene v dané věci, ale není možné se ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že v důsledku posouzení důkazního břemene soud prvního stupně i odvolací soud vůbec nepřistoupily k hodnocení podmínek vrácení daru ve smyslu § 630 obč. zák. Soudy obou stupňů tuto otázku řešily, a mimo jiné za pomoci pravidel vztahujících se k důkaznímu břemenu, dospěly k závěru, že podmínky pro vrácení daru naplněny nebyly. V této souvislosti lze odkázat na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, ze kterých jasně vyplývá, že soudy mimo jiné došly k závěrům ohledně toho, že na jedné straně bylo prokázáno darování finančních prostředků stěžovatelem, ale na straně druhé neshledaly porušení dobrých mravů žalovanými a tím naplnění podmínek pro vrácení daru.

12. K výše uvedenému Ústavní soud podotýká, že posláním Nejvyššího soudu jakožto soudu dovolacího je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodování [ , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů], a to především rozhodovací praxe obecných soudů. Jeho úkolem tedy není komplexní přezkum napadených rozhodnutí. Z toho vychází i zásada, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem tak, jak byl zjištěn odvolacím soudem, která je promítnuta do právní úpravy a uznávána judikatorní praxí. Stěžovatelem citovaný nález Ústavního soudu dne 4. června 1998

sp. zn.

se sice zabýval extrémním rozporem mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry, avšak ve svém dovolání stěžovatel primárně brojí proti samotným skutkovým zjištěním odvolacího soudu, přičemž totéž se podává i z ústavní stížnosti. Námitce stěžovatele, že se Nejvyšší soud nezabýval jím tvrzeným extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními tedy nelze přisvědčit.

13. Pokud stěžovatel poukazoval na nález Ústavního soudu ze dne 28. května 2009

sp. zn.

, je třeba uvést, že tento se týkal situace, kdy byl ústavní stížností napaden rozsudek odvolacího soudu. Konstrukce dovolacího řízení je ovšem odlišná. Dovolací soud je zásadně vázán skutkovým stavem tak, jak byl zjištěn v přechozím řízení (viz výše). Určitou výjimku z tohoto pravidla představuje věta druhá , podle níž dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Stěžovatelem tvrzené opomenutí důkazu a změny žaloby odvolacím soudem lze kvalifikovat právě jako jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K tomu, aby se však mohlo aplikovat zmíněné pravidlo, je třeba, aby bylo dovolání shledáno přípustným. Dovolací soud tak ve stádiu posuzování přípustnosti dovolání nemohl ze zákona k této námitce přihlédnout. Vzhledem k tomu, že stěžovatel napadá pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu a nikoli rozhodnutí soudů nižších stupňů, nemohl Ústavní soud vzhledem k petitu ústavní stížnosti přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud je totiž vázán závěrečným návrhem (petitem) ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá. Vázanost petitem návrhu je zásadou prostupující celý právní řád, přičemž vázanost Ústavního soudu petitem ústavní stížnosti vyplývá rovněž z jeho ustálené judikatury (srov. např. usnesení ze dne 3. prosince 2009

sp. zn.

). Proto Ústavní soud nemohl ani posoudit důvodnost stěžovatelovy námitky opomenutí důkazu a změny žaloby odvolacím soudem.

14. Stěžovatel dále namítal nedostatečné odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu. K náležitostem odůvodnění soudních rozhodnutí se přitom Ústavní soud vyjadřuje opakovaně. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu, kterým se dovolání odmítá jako nepřípustné tak učinil například v i stěžovatelem citovaném nálezu ze dne 17. května 2016

sp. zn.

. Podle tohoto nálezu je jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování povinností soudu, tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vysloveným právním závěrům, tj. v nyní posuzovaném případě k odmítnutí stěžovatelova dovolání pro nepřípustnost. Jakkoliv v těchto případech věty prvé představuje výjimku z a , neboť předpokládá pouze stručný popis důvodů rozhodnutí bez nutnosti reprodukčního popisu dosavadního průběhu řízení či obsáhlé argumentace k důvodům rozhodnutí, nadále i z tohoto stručného odůvodnění musí být patrno, na základě jakých skutečností (právních či skutkových) dospěl dovolací soud k vysloveným závěrům, resp. v daném případě, z jakého důvodu se nebude zabývat dovoláním meritorně [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. října 2015

sp. zn.

(N 180/79 SbNU 33), nebo nález ze dne 15. dubna 2014

sp. zn.

(N 59/73 SbNU 151)].

15. Ústavní soud nicméně v projednávané věci dospěl k závěru, že i přes svoji poměrnou stručnost je napadené usnesení Nejvyššího soudu schopné dostát výše zmíněným požadavkům. Dovolací soud se vyjádřil ke všem relevantním námitkám stěžovatele a svoje závěry o nepřípustnosti dovolání dostatečně odůvodnil. Ústavní soud tedy neshledal žádné ze stěžovatelem tvrzených porušení základních práv a svobod, která by odůvodňovala jeho zásah do činnosti obecných soudů.

16. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu