Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2030/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Mgr. Moniky Cihelkové, insolvenční správkyně, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 707/37, zastoupené Mgr. et Ing. Gabrielou Jandovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 707/37, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. -986, Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2015, č. j. -832, a Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2014, č. j. -631, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze (dále též "insolvenční soud") zjistil usnesením ze dne 2. 10. 2012, č. j. -13, úpadek dlužníka LESS & FOREST s. r. o. se sídlem ve Zbraslavicích, Ostrov 3 (dále jen "dlužník") a insolvenční správkyní ustanovil stěžovatelku; usnesením ze dne 30. 1. 2013, č. j. -125, povolil reorganizaci dlužníka, insolvenční správkyní zůstala nadále stěžovatelka. Insolvenční soud následně přeměnil reorganizaci dlužníka v konkurs usnesením ze dne 22. 4. 2014, č. j. -529, a prohlášením konkursu přešlo na insolvenční správkyni oprávnění nakládat s majetkovou podstatou.

Dne 29. 6. 2014 podala insolvenční správkyně u insolvenčního soudu návrh na vyslovení souhlasu s vydáním částky 15 292 423, 93 Kč - výtěžku zpeněžení pohledávek zajištěnému věřiteli č. 1510, společnosti NATENDOR a. s., se sídlem v Praze 3, Roháčova 188/37 (dále jen "věřitel"). Z výtěžku zpeněžení 16 924 223, 88 Kč navrhla insolvenční správkyně odečíst svoji odměnu ve výši 767 971, 95 Kč s DPH a povinný příspěvek na náklady znaleckého posudku ve výši 863 828 Kč podle , o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen " ").

Proti návrhu insolvenční správkyně podal námitky státní podnik Lesy České republiky i Česká spořitelna, a. s. Tito věřitelé nesouhlasí, aby od výtěžku zpeněžení byla odečtena odměna insolvenční správkyně, neboť inkaso zajištěných pohledávek proběhlo před prohlášením konkursu a z toho důvodu správkyni odměna nenáleží. V pořadí druhá jmenovaná dále nesouhlasila s povinností přispět na náklady znaleckého posudku, který schůze věřitelů neschválila.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 8. 2014, č. j. -631, vyslovil souhlas s tím, aby stěžovatelka (insolvenční správkyně) vydala zajištěnému věřiteli výtěžek zpeněžení zastavených a uhrazených pohledávek dlužníka, a to: 1. částku 15 292 423, 93 Kč (výrok I.); 2. částku 1 631 799, 95 Kč (výrok II.). Rozhodnutí insolvenční soud odůvodnil tím, že insolvenční správkyni nenáleží odměna za zpeněžení (inkaso pohledávek) v době reorganizace dlužníka, tj. od zahájení insolvenčního řízení do přeměny reorganizace v konkurs, neboť dispoziční oprávnění k pohledávkám měl v tomto období dlužník, který po právní stránce zpeněžování pohledávek prováděl. Insolvenční soud dále uzavřel, že zajištění věřitelé mají povinnost k úhradě poloviny nákladů na zpracování znaleckého posudku, nicméně zdůraznil, že odměna znalce není předmětem řízení, takže o ní nerozhodoval.

Vrchní soud v Praze rozhodnutí částečně potvrdil ve výroku I. a ve výroku II. co do částky 767 971, 95 Kč, naopak rozhodnutí zrušil ve výroku II. co do částky 863 828 Kč usnesením ze dne 24. 8. 2015, č. j. -832. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že pokud inkasa pohledávek bylo dosaženo při reorganizaci, tj. v době, kdy osobou s dispozičními oprávněními byl dlužník, nemá stěžovatelka nárok na odměnu za "zpeněžení" těchto pohledávek ve výši 767 971, 95 Kč. Rozhodnutí insolvenčního soudu bylo proto v tomto rozsahu věcně správné; "pouhé" inkaso pohledávek dlužníka za třetími osobami nezakládá právo na odměnu podle . Ohledně povinnosti zajištěných věřitelů přispět na náklady znaleckého posudku rozhodl tak, že bylo povinností insolvenčního soudu ověřit, zda odměna znalce byla schválena postupem podle a zda nebyly uhrazeny příslušné části odměny a hotových výdajů znalce - proto rozhodnutí co do částky 863 828 Kč zrušil.

Nejvyšší soud dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu odmítl pro nepřípustnost usnesením ze dne 28. 2. 2017, č. j. -986, neboť v rámci reorganizace náleží stěžovatelce (insolvenční správkyni) za každý započatý měsíc po rozhodnutí o povolení reorganizace odměna, která je stanovena v návaznosti na průměrný měsíční obrat za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu. Za činnost v období od právní moci rozhodnutí o povolení reorganizace do přeměny reorganizace v konkurs nepřísluší stěžovatelce odměna za "inkaso" pohledávek dlužníka, čímž není dotčeno právo stěžovatelky na náhradu hotových výdajů.

Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností a namítá porušení práva na spravedlivý proces podle y ve spojení s základních práv a svobod (dále jen " "), neboť má za to, že rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna a jejich závěry jsou podle ní v rozporu s věty druhé . Dále si stěžuje, že obecné soudy náležitě nevypořádaly vznesené námitky a poukazuje na rozpor učiněných závěrů s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2015 č. j. -97.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu , je však zjevně neopodstatněná podle téhož zákona.

Ústavní soud se již obdobnou ústavní stížností stěžovatelky zabýval, a proto v podrobnostech odkazuje na usnesení ze dne 18. 7. 2017,

sp. zn.

. Obecné soudy všech stupňů shodně uzavřely, že po dobu reorganizace, měla stěžovatelka právo na odměnu pouze podle , nikoliv však na stěžovatelkou požadovanou odměnu za zpeněžení (inkaso) pohledávek dlužníka podle . Rozhodnutí jsou přehledně a srozumitelně odůvodněna; obecné soudy ke svým skutkovým i právním závěrům dospěly ústavně souladným způsobem.

Ústavní stížnost je ve své podstatě polemikou se závěry obecných soudů a vyjádřením nesouhlasu s přijatým řešením. Takto postavená ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na y zjevně nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996,

sp. zn.

). Celkově ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr a je zjevné, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně chráněná práva stěžovatelky. Napadená rozhodnutí nejsou svévolná ani nedostatečně odůvodněna (viz nález ze dne 24. 11. 2004,

sp. zn.

). Obecné soudy se důsledně vypořádaly se všemi podstatnými námitkami stěžovatelky a své závěry založily na rozumné a přesvědčivé úvaze (viz nález ze dne 27. 3. 2012,

sp. zn.

); výklad a aplikace dotčených zákonných ustanovení zjevně není v rozporu s ústavním právem na spravedlivý proces podle ani y (viz nález ze dne 14. 8. 2007,

sp. zn.

).

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. srpna 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu