Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1589/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marcely Skupieňové, zastoupené Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Mánesova 808/22, Hradec Králové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2017 č. j. -120 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 11. 2016 č. j. -80 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že shora označenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " "), právo na rovnost účastníků podle y a právo vlastnit majetek podle y. Stěžovatelka namítá, že obecným soudům se v řízení nepodařilo prokázat, že by ve věci byla naplněna zákonná podmínka pro uplatnění regresní náhrady ze strany České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group (dále jen "pojišťovna"), resp. že nebyly dostatečně prokázány žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by v důsledku jednání stěžovatelky, která "ujela" z místa nehody bez nahlášení této škodné události příslušným orgánům, byla ztížena možnost řádného šetření škodní události pojišťovnou. Závěry obecných soudů stěžovatelka označuje za spekulativní či hypotetické.

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit pojišťovně částku 14 856 Kč spolu s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že stěžovatelka svým jednáním porušila zákonnou povinnost ohlásit dopravní nehodu Policii ČR, čímž současně ztížila možnost řádného šetření události pojistitelem (srov. zejména a ustanovení související či , o silničním provozu). Stěžovatelka v řízení nepopírala, že z místa nehody ujela. V důsledku toho jejího jednání nemohl být zjištěn mechanismus a příčina dopravní nehody a nelze postavit najisto průběh škodní události (kdo vozidlo řídil, zda nebyl pod vlivem alkoholu, jestli měl řidič řidičské oprávnění, v jakém technickém stavu bylo vozidlo, případně zda škoda nebyla způsobena úmyslně aj.).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu nižší instance, včetně odkazů na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu. Konstatoval, že stěžovatelka svým jednáním zmařila objektivní možnost zjištění průběhu škodné události, včetně jejích případných příčin, čímž ztížila i samotné šetření škodní události. Ve věci proto došlo k naplnění postižního nároku pojistitele (pojišťovny).

II.

4. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že podle y je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Stěžovatelé tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jejich právní sféře nastala. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, které jsou dovozovány z tzv. bagatelních věcí. Tomu je tak i v nyní projednávané věci; předmětná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 856 Kč s příslušenstvím. V těchto případech se přitom Ústavní soud projevuje s mimořádnou zdrženlivostí. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě bagatelních věcí lze k přezkumu věci z ústavněprávního hlediska přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci, neboť tato částka již jen pro svou výši není schopna současně představovat porušení základních práv a svobod (srov. například usnesení ze dne 5. 11. 2013

sp. zn.

).

5. O takový případ se však nejedná. Soud, který o žalobě v nyní posuzovaném řízení rozhodoval, své závěry odpovídajícím způsobem zdůvodnil, přičemž není možné opomenout ani míru zavinění stěžovatelky na výsledku řízení. Jak obecné soudy opakovaně zdůrazňují, byla to stěžovatelka, která škodnou událost řádně neohlásila a bylo jen "dílem náhody", že škodní událost viděla svědkyně, která označila vozidlo stěžovatelky, kterým bylo poničeno jiné auto stojící na parkovišti u nákupního centra. Jestliže pak stěžovatelka označuje závěry soudů jako hypotézy, je namístě podotknout, že sama stěžovatelka soudu nabízí pouze jinou (ničím nepodloženou) verzi skutkového děje, o nějž opírá svou obhajobu. Soudy naopak žádné domněnky nepodávají - na základě prokázaných skutkových okolností případu konstatují porušení zákonné povinnosti ze strany stěžovatelky, s níž je spojen následný regresní nárok pojišťovny stran náhrady poskytnutého plnění. Rovněž odkaz soudů na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu je přiléhavý (například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. či ).

6. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení základních práv stěžovatelky. Proto Ústavní soud podle ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu