Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1901/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o návrhu stěžovatelky Sushi Sakura, s. r. o., sídlem Hábova 2345/7, Praha 5 - Stodůlky, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2017 č. j. -81, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva průmyslu a obchodu, sídlem Na Františku 32, Praha 1, jako vedlejší účastnice, takto:

Ústavní stížnost se odmítá .

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka podanou ústavní stížností navrhla zrušení v záhlaví uvedeného usnesení. Tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces zaručeného Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a a 3 d (dále jen " ").

2. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") se stěžovatelka po vedlejší účastnici domáhala přiměřeného zadostiučinění v podobě písemné omluvy a zaplacení částky 60 000 Kč za nepřiměřenou délku správního řízení, které bylo skončeno pravomocným rozhodnutím o uložení pokuty. Namísto rozhodnutí v obecné třicetidenní lhůtě podle , , ve znění pozdějších předpisů, došlo k vydání prvního rozhodnutí po pěti a půl měsících od zjištění deliktu. K vydání konečného rozhodnutí došlo až po téměř 15 měsících.

3. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 3. 12. 2015 č. j. -34 bylo stěžovatelce přiznáno zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, žaloba v části, kterou se stěžovatelka domáhala písemné omluvy a zaplacení peněžní částky, však byla zamítnuta. Obvodní soud v odůvodnění uvedl, že postačující kompenzací je konstatování porušení práva.

4. Proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala odvolání, v němž uvedla, že řízení o správním deliktu spadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a že nepřiznání omluvy bylo v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

5. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 12. 5. 2016 č. j. -66 byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že vedlejší účastnici se ukládá povinnost písemně se omluvit stěžovatelce. V odůvodnění je vyjádřen souhlas s tvrzením stěžovatelky, že řízení o správním deliktu spadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nicméně význam posuzovaného řízení městský soud označil za nízký. Stejně tak se vyjádřil k okamžiku počátku lhůty pro vydání rozhodnutí, který váže na okamžik zahájení řízení. Ve zbývající části byl rozsudek obvodního soudu potvrzen.

6. Proti rozsudku městského soudu v části, kterou byl potvrzen rozsudek obvodního soudu, podala stěžovatelka dovolání. Uvedla, že městský soud se při rozhodování odklonil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a že nesprávně určil počátek lhůty pro vydání rozhodnutí.

7. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2017 č. j. -81 bylo dovolání odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že závěr městského soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, což opřel jak o právní úpravu obsaženou v zákoně

č. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, tak i o základní kritéria stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění. K tvrzení stěžovatelky o nesprávném určení počátku lhůty pro vydání rozhodnutí uvedl, že v tomto rozsahu podané dovolání trpí vadami, neboť stěžovatelka sice uvedla, jaké právní posouzení pokládá za nesprávné a označila ustálenou rozhodovací praxi, s níž nemělo napadané rozhodnutí být souladné, nicméně z dovolání nevyplývalo, v čem měla spočívat nesprávnost právního posouzení věci.

II.

Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti označila zdůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu jako rigidní a ryze formální. Uvedla, že v dovolání vymezila předpoklady přípustnosti a onačila konkrétní rozhodovací praxi, s níž byl rozsudek městského soudu v rozporu, čímž současně vysvětlila, v čem spočívá nesprávné právní posouzení věci. Závěry o vadách podaného odvolání proto znamenají odepření práva stěžovatelky na přístup k soudu.

9. K meritu stěžovatelka uvedla, že počátek lhůty pro vydání rozhodnutí je třeba vztahovat již ke dni, kdy se státní orgán dozvěděl o skutečnostech odůvodňujících zahájení řízení z moci úřední, nikoliv ke dni, kdy bylo řízení zahájeno.

III.

Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

10. Ústavní soud podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až a ústavní stížnost je přípustná

( a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

12. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces a soudní ochranu zaručené Úmluvy a odst. l y je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K tomu Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Není tedy součástí soustavy soudů ( y)

a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996

sp. zn.

(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.

13. Podstatou ústavní stížnosti je jediná otázka, a to správnost postupu Nejvyššího soudu při odmítnutí dovolání pro vady v části, v níž stěžovatelka argumentovala nesprávným určením počátku lhůty pro vydání rozhodnutí. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že stěžovatelka sice uvedla, jaké právní posouzení věci pokládá za nesprávné a označila ustálenou rozhodovací praxi, s níž rozsudek městského soudu měl být v rozporu, z obsahu dovolání však nevyplývalo, a to ani ve spojení s označenou judikaturou Nejvyššího soudu, v čem má spočívat nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, pokud městský soud počátek posuzovaného správního řízení o správním deliktu odvíjel od doručení příkazu.

14. Z podané ústavní stížnosti vyplývá obsah dovolání, které stěžovatelka přesně cituje. Uvedla, že městský soud se dopustil dalšího nesprávného právního posouzení věci tím, že posuzoval délku řízení a tím i míru vzniklé újmy až od okamžiku zahájení správního řízení a nikoliv od okamžiku, kdy se o deliktu a tím i o důvodech a zahájení řízení dozvěděl. Tento závěr opřela o stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. . K tomu dodala, že správní orgán se v nyní posuzované věci o správním deliktu dozvěděl dne 29. 6. 2013, řízení však zahájil až dne 10. 12. 203, tedy po pěti a půl měsících.

15. K uvedené argumentaci stěžovatelky Ústavní soud dodává, že závěry Nejvyššího soudu nelze posuzovat izolovaně, nýbrž v kontextu ostatních závěrů. Tvrzení o absenci nesprávnosti právního posouzení je nutno vztáhnout k celkovému hodnocení posuzované věci, tj. zda celková délka řízení byla nepřiměřená a vedlejší účastnici měla být uložena povinnost zaplatit stěžovatelce přiměřené zadostiučinění. Taková argumentace z podaného dovolání skutečně nijak nevyplývá. V rozporu s ústavním pořádkem není ani celkové hodnocení skutkového stavu, zejména posouzení kritérií uložení povinnosti zaplatit peněžité zadostiučinění, neboť je zřejmé, že obecné soudy se jimi podrobně zabývaly.

16. Vzhledem k tomu, že postupem Nejvyššího soudu v posuzované věci nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu