Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1810/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky MgA., Mgr. art. Jany Stančekové, zastoupené JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem, sídlem Šafaříkova 201/17, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2017 č. j. -154, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Společenství vlastníků jednotek č. p. X v Praze 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen " "), neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a právo na ochranu vlastnictví podle y. Konečně má stěžovatelka za to, že tímto rozhodnutím byl porušen princip vázanosti státní moci zákonem. Stěžovatelka nejprve podala tzv. blanketní ústavní stížnost spojenou se žádostí o ustanovení právního zástupce JUDr. Jindřicha Vítka, Ph.D., advokáta; posléze obdržel Ústavní soud podání zpracované tímto advokátem, vystupujícím jménem stěžovatelky, avšak bez avizované plné moci.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozsudku městského soudu se podává, že stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 4 932 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a nahradit náklady řízení (výrok II.). V odůvodnění rozsudku uvedl, že vedlejší účastník se žalobou po stěžovatelce domáhal zaplacení dlužných záloh na správu domu, včetně záloh na služby spojené s užíváním bytové jednotky. Stěžovatelka k žalobě naopak uvedla, že ona je věřitelem vůči vedlejšímu účastníkovi, neboť v bytě byly prováděny opravy, jež ale měly být hrazeny z fondu oprav, přitom je hradila sama stěžovatelka. Stěžovatelka tak proti nároku vedlejšího účastníka řízení vznesla námitku započtení. Námitku započtení však soud neshledal důvodnou, především proto, že nárok stěžovatelky představující tuto námitku započtení je uplatňován stěžovatelkou již v jiném řízení.

II.

Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že soud vůbec neprováděl stěžovatelkou navrhované důkazy, kterými mohla prokázat důvodnost započtení. se rovněž podle stěžovatelky odchýlil od ustálené judikatury, zejména judikatury Nejvyššího soudu, podle níž je možné zálohu požadovat jen do vyhotovení vyúčtování nákladů za služby. Po provedení vyúčtování je možné požadovat pouze příslušenství záloh, to je zákonný úrok z prodlení. Bylo-li stěžovatelce v záhlaví citovaným rozhodnutím uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi uvedenou částku, bylo tím rovněž zasaženo do jejího práva na ochranu vlastnictví.

4. Stěžovatelka rovněž žádá, aby Ústavní soud do doby svého rozhodnutí odložil podle vykonatelnost ústavní stížností napadeného rozsudku. Svou ústavní stížnost dále stěžovatelka spojila s návrhem, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu za právní zastoupení podle .

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 , a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

8. Ke stěžovatelčiným námitkám je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o tzv. bagatelní částce [podle rekapitulační části ústavní stížností napadeného rozhodnutí městského soudu (jejíž správnost stěžovatelka v tomto ohledu nezpochybňuje) byla stěžovatelka žalována o částku 4 932 Kč], kdy v takové věci by ani odvolání nebylo přípustné (srov. ). Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 8. 4. 2008), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co se oněch "extrémních situací" týká, jde zejména o případy, v nichž by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí by vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.

9. Ústavní soud pak posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky důvody, pro které by měl zrušit napadené rozhodnutí, a dospěl k závěru, že v daném případě nebyly zjištěny takové okolnosti, které by odůvodňovaly shora zmiňovaný kasační zásah Ústavního soudu.

10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v napadeném rozsudku městského soudu ani v jeho postupu neshledal vady ústavněprávní relevance, jež by v této (bagatelní) věci odůvodňovaly jeho zásah, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl.

11. Za dané situace Ústavní soud nevyzýval stěžovatelku, resp. jejího právního zástupce, o doložení plné moci, ani samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle , jelikož by to bylo zjevně neúčelné. S ohledem na to, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo lze ani přiznat stěžovatelce náhradu nákladů zastoupení podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu