Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1768/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Boženy Svobodové, zastoupené Mgr. Ing. Michaelou Šafářovou, advokátkou, sídlem Záběhlická 3262/88a, Praha 10 - Záběhlice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2017 č. j. -135, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2016 č. j. -86 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. dubna 2015 č. j. -60, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a 1) Kamily Matějkové a 2) Lukáše Roučky, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva stanovená v a d (dále jen " ").

2. Z předložených podkladů se podává, že vedlejší účastníci se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") domáhali, aby stěžovatelce (a jejímu manželovi) byla uložena povinnost vyklidit individualizovaný byt (jednotku), jehož jsou oba vedlejší účastníci vlastníky. Rozsudkem ze dne 30. 4. 2015 č. j. -60 obvodní soud jejich žalobě vyhověl a uložil žalovaným povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat do 15 dnů ode dne zajištění přístřeší, dále rozhodl o nákladech řízení. Obvodní soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, když vzal za prokázané, kromě jiného, že vedlejší účastníci jsou vlastníky jednotky, stěžovatelce byla dne 1. 10. 2013 doručena výpověď z nájmu adresovaná oběma žalovaným a že žalovaní proti výpovědi nepodali žalobu na její neplatnost. Na základě těchto zjištění uzavřel, že žalobci (správně žalovaní) užívají byt bez právního důvodu.

3. Žalovaní podali proti rozsudku obvodního soudu odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") neshledal důvodným a rozsudkem ze dne 24. 3. 2016 č. j. -86 potvrdil rozsudek obvodního soudu ve věci samé, změnil ho jen ve lhůtě splatnosti nákladů řízení, a rozhodl též o nákladech odvolacího řízení. Zdůraznil, že v řízení bylo spolehlivě prokázáno, že žalovaní nepodali žalobu na určení neplatnosti výpovědi, tudíž soud v této situaci již nezkoumá, zda-li žalovaným vznikl dluh na platbách spojených s bytem, příp. zda žalovaní již tyto platby do současnosti uhradili, vychází pouze z toho, že nájem zanikl dnem 31. 1. 2014.

4. Usnesením ze dne 18. 7. 2016 č. j. -108 zrušil obvodní soud svůj rozsudek ve vztahu k manželu stěžovatelky a řízení ve vztahu k němu zastavil, neboť žalovaný dne 16. 4. 2016 (po vyhlášení rozsudku městského soudu, avšak dříve než rozsudek nabyl právní moci) zemřel.

5. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, jež Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 3. 2017 č. j. -135 odmítl pro nepřípustnost. Konstatoval, že závěr městského soudu, že uplynula-li lhůta k podání žaloby o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu (podle č. , ve znění účinném do 31. 12. 2013), nemůže již soud v řízení o vyklizení bytu přezkoumávat platnost výpovědi, je v souladu s ustálenou judikaturou (s odkazem na individualizovaný rozsudek) a není důvod, aby rozhodná právní otázka vymezená v dovolání byla posouzena jinak. Zdůraznil, že když stěžovatelka nepodala přes poučení ve výpovědi z nájmu bytu žalobu na určení její neplatnosti, skončil nájem bytu uplynutím výpovědní doby a žalovaná tak užívá byt bez právního důvodu.

II.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka - po rekapitulaci průběhu řízení - konkretizuje tvrzení o porušení práva na zachování její lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti a ochrany před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života zaručené a 2 y a práva na spravedlivý proces zaručeného y. Zásah do základních práv spatřuje v tom, že soudy nerespektovaly její právo na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života, kdy navzdory skutečnosti, že jí byla neoprávněně dána výpověď z nájmu bytu, rozhodly o tom, že má předmětný byt vyklidit. Zásah do rodinného a soukromého života spatřuje také v tom, že v důsledku vleklého soudního řízení došlo ke značnému zhoršení zdravotního stavu jejího manžela, který dne 16. 4. 2016 zemřel. Veškeré okolnosti neoprávněného vystěhování z nájmu poté způsobily, že nuceným vystěhováním bylo neoprávněné zasaženo do její lidské důstojnosti a došlo k poškození její dobré pověsti a osobní cti.

7. Dále má stěžovatelka za to, že soudy nepostupovaly správně, když obvodní soud řízení přerušil, neboť probíhá spor týkající se zaplacení údajného dluhu na nájemném, který měl být důvodem pro výpověď z nájmu bytu, a městský soud usnesení o přerušení zrušil. Podle názoru stěžovatelky měl obvodní soud vyčkat rozhodnutí o dlužném nájemném a poté rozhodnout, zda je možné považovat výpověď z nájmu bytu za platnou a případně rozhodnout o povinnosti vyklidit byt. Tak bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Ke sporu o dlužné nájemné dodala, že vedlejší účastníci vzali svou žalobu zpět, s čímž nemohla souhlasit, neboť považuje za nutné, aby bylo postaveno najisto, zda dluh vznikl či nikoli a řízení tak pokračuje dále. K tomu dodala informace o stavu užívaného bytu a o tom, že opakovaně reklamovala vyúčtování služeb a rozporovala oprávněnost účtované částky.

8. Posléze ještě připomenula, že již v řízení před obvodním soudem opakovaně uváděla, že výpověď z nájmu nelze považovat za řádně doručenou jejímu zemřelému manželovi, který v době doručování byl hospitalizován v nemocnici a nemohl výpověď řádně převzít. Převzetí výpovědi stěžovatelkou nelze považovat za řádné doručení do rukou jejího manžela.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

11. Ústavní soud se - v souladu se svojí působností (bod 10.) - zabýval ústavní stížností v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv zakotvených v a 2 a y a konstatuje, že k jejich porušení napadenými rozhodnutími ani postupem obecných soudů předcházejících jejich vydání nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly soudy při hodnocení právních předpokladů uložení povinnosti vyklidit byt, k němuž nájem zanikl výpovědí. Je tak evidentní, že v posuzované věci jde v první řadě o výsledek interpretace a aplikace "podústavního" práva, přičemž stěžovatelka s ním vytrvale nesouhlasí a snaží mu dát ústavněprávní konotace. Přehlíží přitom důsledky vlastní nečinnosti, když nepodala v zákonné lhůtě žalobu na určení neplatnosti výpovědi. Neuplatněním tohoto práva a uplynutím výpovědní doby došlo k zániku nájmu bytu, a užívala-li předmětný byt i nadále, šlo o užívání bez právního důvodu. V takovém případě byla logicky úspěšná i žaloba vedlejších účastníků na vyklizení předmětného bytu. Ústavní soud v plném rozsahu odkazuje zejména na skutková zjištění a právní závěry zařazené do odůvodnění rozsudku obvodního soudu (str. 4, včetně účinků doručení výpovědi jednomu ze společných nájemců), jakož i závěru, že soud v řízení o vyklizení bytu nemůže přezkoumávat platnost výpovědi (srov. usnesení Nejvyššího soudu, str. 1 dole).

12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu