Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1737/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o návrhu stěžovatelky Lenky Havlové, zastoupené JUDr. Evou Podstavkovou, advokátkou, sídlem Pokratická 185/10, Litoměřice, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2017 č. j. -155 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 7. prosince 2016 č. j. -124, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ, jako účastníků řízení, a Miroslavy Kašubjakové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 6. 2017 stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozsudků. Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv a svobod.

2. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, kterého se stěžovatelka účastnila jako žalobkyně.

3. Žalobou podanou u Okresního soudu Praha - východ (dále jen "okresní soud") se stěžovatelka po vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky ve výši 66 115 Kč s příslušenstvím. Předmět sporu byl po částečném zpětvzetí žaloby snížen na zaplacení částky ve výši 46 241 Kč s příslušenstvím, která měla představovat bezdůvodné obohacení. Stěžovatelka v žalobě uvedla, že dne 22. 11. 204 uzavřela s původními vlastníky budovy č. p. X v k. ú. Hovorčovice smlouvu o zřízení věcného břemene bezplatného doživotního užívání a bydlení v uvedené budově, přičemž tito původní vlastníci se zavázali k úhradě veškerých nákladů spojených s užíváním. Kupní smlouvou ze dne 25. 7. 2011 nabyla vedlejší účastnice vlastnictví uvedené budovy. Podle stěžovatelky tak vstoupila do práv i povinností původních vlastníků, avšak tyto své povinnosti neplnila.

4. Výrokem I. a II. rozsudku okresního soudu ze dne 7. 12. 2016 č. j. -124 bylo řízení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby co do částek 13 524 Kč a 6 350 Kč s příslušenstvím zastaveno. Výrokem III. byla žaloba na zaplacení částky 46 241 Kč s příslušenstvím zamítnuta. Okresní soud v odůvodnění podrobně rozvedl, že smlouva o zřízení věcného břemene založila mezi původními vlastníky a stěžovatelkou obligační vztah, který zavazuje pouze její účastníky, mimo jiné z důvodu, že v době jejího uzavření nebylo možné zřídit věcné břemeno spočívající v povinností "dát". Tyto své závěry okresní soud opřel rovněž o analýzu původní a současné právní úpravy, komentářovou literaturu a rozhodovací praxi civilních soudů.

5. Proti rozsudku okresního soudu stěžovatelka podala odvolání. V něm uvedla, že zřízené věcné břemeno bylo zapsáno příslušným katastrálním úřadem, což svědčí o tom, že pokud by došlo ke zřízení pouze obligačního vztahu, nemohlo by dojít k zápisu do katastru nemovitostí. Rovněž nesouhlasila se závěry okresního soudu, že podle původní právní úpravy nemohla věcná břemena spočívat v povinnosti "dát".

6. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 4. 2017 č. j. -155 byl výrok o zamítnutí žaloby potvrzen. Podle krajského soudu nebyl závazek původních vlastníků uvedené budovy hradit všechny náklady spojené s bydlením zapsán v katastru nemovitostí a v době jeho vzniku ani být zapsán nemohl. Dospěl proto k závěru, že šlo o vztah závazkový, kdy povinnosti z něj nemohly přejít na vedlejší účastnici jako novou vlastnici.

II.

Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že okresní i krajský soud nezohlednily vznik věcného břemene na základě smlouvy, kdy navíc bylo zapsáno do veřejného seznamu. Postupu okresního a krajského soudu rovněž vytýká, že v nyní posuzované věci aplikovaly ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, přičemž správně měla být aplikována ustanovení , , ve znění do 31. 12. 2013. Jejich závěry a výklad označila jako nezákonné.

8. Na základě uvedeného stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

III.

Posouzení procesních předpokladů

9. Ústavní soud podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozsudky dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že ústavní stížnost je obecně důvodná, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Není tedy součástí soustavy soudů ( y) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996

sp. zn.

(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.

12. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je v prvé řadě tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy ve věci aplikovaly ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, a nikoliv ustanovení , , ve znění do 31. 12. 2013. S tímto tvrzením stěžovatelky se však nelze ztotožnit. Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy aplikovaly právní úpravu platnou a účinnou v době uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene. Pokud v odůvodnění argumentují právní úpravou obsaženou v zákoně č. , , činí tak pouze pro srovnání současné a minulé úpravy věcných břemen, kdy původní úprava zřízení věcného břemene charakteru povinnosti "dát" neumožňovala. I s přihlédnutím ke komentářovému výkladu a dřívější rozhodovací praxi civilních soudů pak dospěly ke shodnému závěru, že mezi stěžovatelkou a původními vlastníky budovy došlo pouze ke vzniku závazkového vztahu, nikoliv věcného práva stěžovatelky.

13. S tím souvisí i druhá významná část argumentace stěžovatelky, kterou však Ústavní soud rovněž odmítá. Stěžovatelka tvrdí, že jí uplatňované právo bylo zapsáno do veřejného seznamu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí a z výpisu z katastru předloženého stěžovatelkou však vyplývá, že právo mít hrazeny nebo povinnost hradit veškeré náklady spojené s bydlením osoby oprávněné z věcného břemene v katastru zapsány nejsou, věcné břemeno je označeno jako věcné břemeno bytu a věcné břemeno užívání.

14. Ústavní soud si je vědom toho, že nelze posuzovat smlouvu o věcném břemeni odděleně od smlouvy kupní, kterou současně stěžovatelka převedla svůj dům s pozemky na právní předchůdce vedlejší účastnice za symbolickou cenu 1 000 Kč, avšak ani tato skutečnost nemohla vést obecné soudy k jinému rozhodnutí. Otázka, zda osobní závazek právních předchůdců vedlejší účastnice dosud trvá, nebyla v řízení před obecnými soudy řešena.

15. Z těchto důvodů Ústavní soud neshledal, že by postupem okresního či krajského soudu bylo zasaženo do základních práv stěžovatelky. Rozhodnutí jsou řádně a podrobně zdůvodněna, přičemž závěry v nich uvedené je za těchto okolností nutno chápat jako rozhodnutí ústavně nezávislých orgánů veřejné moci, do nichž je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.

16. Vzhledem k tomu, že postupem okresního ani krajského soudu v nyní posuzované věci nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle

.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu