Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1871/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Ing. Petera Kozmy, DrSc., zastoupeného JUDr. Filipem Princem, advokátem, se sídlem V Zátiší 520/23, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. července 2015 č. j. -229, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2016 č. j. -259 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. března 2017 č. j. -301, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

1. Stěžovatel se jako žalobce domáhal po České republice náhrady škody, která mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, jež skončilo vyhlášením pravomocného zprošťujícího rozsudku. Tvrzenou škodu stěžovatel vyčíslil na částku 8 112 730 Kč, přičemž 5 726 957 Kč dle něj tvořila skutečná škoda, která vznikla tím, že v důsledku trestního stíhání odstoupili jeho obchodní partneři od uzavřených smluv a on musel pořízené zboží vynuceně prodat. Na žalované částce se podílel také ušlý zisk ve výši 2 315 773 Kč, který by stěžovatel získal, kdyby byly nasmlouvané prodeje realizovány. Poslední položku žalované částky tvoří částka 70 000 Kč, kterou stěžovatel vynaložil na obhajobu v trestním řízení.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 7. 2015 rozhodl, že je dán základ žalobního nároku stran náhrady škody ve výši 5 726 957 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do ušlého zisku ve výši 2 315 773 Kč s příslušenstvím (výrok II), stanovil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 36 739,50 Kč s příslušenstvím (výrok III), zastavil řízení co do částky 33 260,50 Kč (výrok IV) a dále uvedl, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v rozhodnutí konečném (výrok V).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se žaloba na zaplacení částky 5 726 957 Kč s příslušenstvím zamítá. Výrokem II rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil. Výrokem III rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III a V zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

4. Stěžovatel následně podal dovolání k Nejvyššímu soudu, který jej napadeným usnesením tříčlenného senátu ze dne 21. 3. 2017 odmítl pro vady. Dle názoru Nejvyššího soudu dovolání neobsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením , (dále jen .), neboť stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V dovolání totiž uvedl, že "rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci" a že "napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu", aniž by specifikoval, od které rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl podle něj odvolací soud odchýlit. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení a , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se ve svém rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013 sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 21. 1. 2014). Nepostačuje ani tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobce blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015 sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 11. 8. 2015).

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že odpovědnost státu je v daném případě dána, neboť podmínky stanovené ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. nebo usnesení ze dne 3. 7. 2013 sp. zn. ) jsou splněny. V dané věci bylo trestní stíhání zahájeno, vedeno a skončeno vyhlášením zprošťujícího rozsudku. Ohledně příčinné souvislosti se stěžovatel domnívá, že tato vyplývá z dokazování, konkrétně ze smlouvy uzavřené jím jako prodávajícím v roce 2005, kterou se zavázal dodat zboží svému obchodnímu partnerovi.

6. Stěžovatel tvrdí, že v řízení prokázal, že na pořízení zboží vynaložil náklady v určité výši a v důsledku vedeného trestního stíhání je musel prodat se ztrátou. V důsledku této ztráty mu nepochybně vznikla škoda v příčinné souvislosti s trestním stíháním jeho osoby. Stejně je tomu i v otázce ušlého zisku, neboť smlouvy byly uzavřeny, a pokud by proti němu nebylo zahájeno trestního stíhání, které jej hrubě poškodilo na jeho pověsti u obchodních partnerů, zboží by bylo dodáno a odběrateli zaplaceno a on by dosáhl výše uvedeného zisku. V původním řízení přitom soud prvního stupně shledal uplatněný nárok opodstatněným. Až odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel měl po odstoupení obchodního partnera vycházet z uzavřených kupních smluv či právního předpisu a domáhat se svých nároků po kupujícím.

7. Tímto mělo dle stěžovatele dojít k porušení principu právní jistoty a zásady předvídatelnosti práva, které jsou odvozeny od principu právního státu dle y, jakož i k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

III. Hodnocení Ústavního soudu

8. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

9. V projednávané věci Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.

10. Ústavní soud nejprve konstatuje, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání pro vady (nedostatek zákonných náležitostí), konkrétně pro nevymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatel přitom ve své ústavní stížnosti nevznáší proti usnesení Nejvyššího soudu žádné konkrétní námitky, závěry tohoto soudu nerozporuje a netvrdí, že by jeho dovolání uvedenými vadami netrpělo. V této situaci nelze než konstatovat, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je řádně a srozumitelně odůvodněno, odkazuje na dostupnou judikaturu a jeho požadavky nejsou nijak excesivní. Nic tudíž nenasvědčuje tomu, že by tímto usnesením bylo zasaženo do základních práv stěžovatele (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 8. 1. 2016 nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 27. 7. 2016); v této části je tedy třeba posuzovanou ústavní stížnost považovat za zjevně neopodstatněnou.

11. V ústavní stížnosti stěžovatel dále napadal rozhodnutí Městského soudu a Obvodního soudu pro Prahu 2. K tomu však Ústavní soud konstatuje, že je-li dovolání odmítnuto jako vadné, pak s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti, tj. požadavek předchozího řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, musí být ústavní stížnost směřující proti předcházejícím rozhodnutím soudů nižších stupňů posouzena jako nepřípustná ve smyslu . Tak je tomu i v nyní posuzovaném případě, v němž Ústavní soud podanou ústavní stížnost v části napadající rozhodnutí Městského soudu a Obvodního soudu pro Prahu 2 zhodnotil jako nepřípustnou. Nad rámec tohoto posouzení lze uvést, že stěžovatel v této části pouze pokračuje v polemice s obecnými soudy, a to především uplatněním námitek na úrovni podústavního práva obdobných těm, jež uplatňoval v průběhu řízení, a že tato jeho argumentace postrádá jakoukoliv ústavněprávní relevanci.

12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle a odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu