Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 780/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Danuše Korczyńské, zastoupené Mgr. Pavlem Drobilem, advokátem se sídlem Občanská 1115/16, Slezská Ostrava, Ostrava, proti usnesení Městského soud v Praze ze dne 22. 1. 2015, č. j. -210, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2015, č. j. -227, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, č. j. -258, za účasti Městského soud v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou a později řádně doplněnou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.

2. Městský soud v Praze napadeným usnesením zprostil advokátku JUDr. Marii Oswaldovou funkce zástupce stěžovatelky. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že JUDr. Oswaldová soudu sdělila, že s ohledem na zdravotní stav omezuje své pracovní aktivity, a navíc stěžovatelka již po několik měsíců vyslovovala svoji nespokojenost s její činností. Sama stěžovatelka má ostatně vysokoškolské vzdělání, je předsedkyní představenstva obchodní společnosti XIO.CZ a. s., takže se v dané problematice orientuje, což vyplývá i z jejích mnohačetných podání adresovaných soudu. Proto soud dovodil, že stěžovatelka je schopna své zájmy hájit sama.

3. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelky usnesení soudu I. stupně potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho názorem, že ustanovení zástupkyně stěžovatelky není třeba k ochraně jejích zájmů, neboť se v dané problematice orientuje. Nadto dodal, že nelze odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatelka mnohdy nerespektuje právní rady jí ustanoveného zástupce, čímž sama popírá potřebu ochrany svých práv jeho prostřednictvím.

4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost.

5. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatelky porušila její základní právo na právní pomoc zaručené d (dále jen "") a princip rovnosti účastníků řízení dle y. Stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud má zkoumat podmínku nezbytnosti zastoupení účastníků řízení ze dvou úhlů pohledu. Na jedné straně má posuzovat osobu žadatelky (zdali je sama schopna se v předmětném řízení dostatečně bránit), na straně druhé má posuzovat povahu řízení s ohledem na složitost právních či skutkových otázek. Dle stěžovatelky je přitom zřejmé, že v zásadě splňuje všechna kritéria nastavená akceptovanou soudní praxí pro přiznání právní pomoci ve smyslu ustanovení . Jakožto důchodkyně v pokročilém věku a se zdravotním postižením je totiž evidentní, že její dlouhodobá finanční situace není příznivá a navíc je třeba zohlednit i značnou emoční zátěž účasti stěžovatelky v řízení, neboť spor probíhá v rámci řízení úzce souvisejícím s úmrtím jejího syna (a odhlédnout nelze ani od dosavadní délky řízení a nastalým průtahům). Z hlediska druhé podmínky pak stěžovatelka zdůrazňuje, že v daném případě šlo o věc skutkově i právně složitou, což bylo podtrženo skutečností, že rozhodování bylo rozloženo do komplikovaného procesu spadajícího od soudu I. stupně až nyní k Ústavnímu soudu. Bylo přitom zřejmé, že se stěžovatelka přes svou snahu dokonale neorientuje v procesním právu, které je po řadě novelizací pro osobu bez právního vzdělání obtížné a v řadě ohledů komplikované.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle y je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996,

sp. zn.

(U 22/6 SbNU 575), veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Tento závěr však nelze ve věci stěžovatelky učinit.

8. V nyní projednávané věci stěžovatelka napadá rozhodnutí soudů, jimiž byla zproštěna zastupování jí dříve ustanovená zástupkyně, aniž by jí byl k obhajobě jejích práv ustanoven nový zástupce dle ustanovení . Zde však musí Ústavní soud připomenout svoji předchozí judikaturu, dle které není porušením práva na právní pomoc zakotveného v a 3y, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem zjištěno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny podmínky dané ustanovením [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 4. 8. 2006 (N 149/42 SbNU 209)]. Zároveň zdejší soud opakovaně uvedl, že k rozhodování ve věcech ustanovení zástupce účastníku řízení přistupuje mimořádně zdrženlivě, vycházeje především z toho, že posouzení, zda jsou splněny - coby rozhodné - podmínky pro osvobození od soudních poplatků (dle ustanovení a ), spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů [srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275) nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 16. 7. 2015]. Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo situací, kdy dovodil, že šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález

sp. zn.

ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)].

9. Takováto pochybení obecných soudů však v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal, neboť soud I. stupně i soud odvolací věc stěžovatelky z hlediska nezbytnosti ustanovení zástupce řádně přezkoumaly. Své závěry přitom srozumitelně rozvedly, když správně vyšly z konkrétních skutečností vážících se k osobě stěžovatelky, tak i z charakteru řízení, v němž stěžovatelka požadovala být zastoupena, a to i s přihlédnutím k řešené právní problematice. Na jejich závěrech přitom nemá Ústavní soud důvod ničeho měnit, a proto na ně v plné míře odkazuje, kdy ostatně z jejich rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka je v dostatečné míře znalá v ochraně svých práv, a tudíž nemůže být naplněn parametr nezbytnosti pro ustanovení jejího zástupce.

10. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, pročež ji mimo ústní jednání odmítl podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu