Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 369/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Křečka, zastoupeného JUDr. Ivo Panákem, advokátem, sídlem Kounicova 284/39, Brno - Veveří, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2015 č. j. -145, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2014 č. j. -99 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. března 2012 č. j. -49, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a příspěvkové organizace Správa hřbitovů města Brna, příspěvková organizace, sídlem Vídeňská 307/96, Brno - Brno-střed, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. a) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení y, , , a d (dále jen " "), jakož i y základních práv Evropské unie.

2. Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") pod sp. zn. .

3. Ústavní soud zjistil, že žalobou se stěžovatel domáhal uložení povinnosti vedlejší účastnici uvést do předešlého stavu hrobové místo na Ústředním hřbitově v Brně č. 0327-0328, a to tak, že vedlejší účastnice z hrobového místa odstraní stávající sokl a vybuduje nový kamenný sokl se železobetonovým skeletem, na takto vybudovaný sokl uloží pomník včetně žulové vázy do středu soklu tak, aby po obou stranách pomníku bylo možno připevnit ozdobnou lucernu. Žalobu odůvodnil stěžovatel tím, že v době "po skončení platnosti nájemní smlouvy" ze dne 2. 5. 2000 do uzavření nové nájemní smlouvy vedlejší účastnice dne 23. 7. 2010 demontovala z hrobového místa náhrobek a přitom došlo k poškození soklu hrobového místa a rozlomení náhrobku na 5 kusů. Rozsudkem městského soudu ze dne 27. 3. 2012 č. j. - 49 byla žaloba zamítnuta s odůvodněním, že vedlejší účastnice se nedopustila porušení žádné právní povinnosti, naopak jednala v intencích právních předpisů v situaci ukončení nájmu hrobového místa a není její povinností činit úkony ke znovuzprovoznění hrobového místa. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání.

4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 4. 2014 č. j. -99 rozsudek městského soudu potvrdil, neboť jej shledal věcně správným.

5. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 11. 2015 č. j. -145 dovolání stěžovatele podle věty první , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), odmítl, neboť stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle až 238a , a dovolání tak trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a tato vada nebyla v průběhu trvání lhůty k dovolání odstraněna ( věta první ).

II.

Argumentace stěžovatele

6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou založena na formalistickém přístupu soudu k výkladu , o pohřebnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ), zejména jeho a a 5, když soud jen konstatoval, že po dobu od 24. 2. 2010 (popř. od 2. 5. 2010 - když původní nájemní smlouva byla datována dnem 24. 2. 2000, ale podepsána až dne 2. 5. 2000) do 10. 8. 2010 užíval stěžovatel hrobové místo bez právního důvodu, aniž vzal v úvahu předchozí dlouhodobé užívání hrobu, nehodnotil ani to, že se stěžovatel o hrob staral, hrob byl upravený a v době demontáže byly již peníze na účtu vedlejší účastnice, i když nebyla nájemní smlouva ještě podepsána. Soud tak podle stěžovatele nesprávně zhodnotil význam ustanovení , ve vztahu k chování a jednání stěžovatele a dal mu za vinu vznik nastalé situace, ačkoliv z provedeného dokazování bylo zřejmé, že soud měl poskytnout ochranu právě slabší straně sporu, která aktivně konala, dala najevo své úmysly, avšak byla ze strany silnější vystavena neúměrnému nátlaku, které vyústilo až v poškození majetku stěžovatele (pomníku a soklu). Stěžovatel se pokusil s vedlejší účastnicí jednat a odmítl podepsat smlouvu, o jejímž obsahu nebyla vedlejší účastnice ochotna jednat. Tím byla podle stěžovatele zásadně porušena rovnost stran, jejich práv ve prospěch vedlejší účastnice.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní

stížnost - směřuje-li proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu - byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen podle až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario), resp. žádný takový prostředek ve vztahu k tomuto usnesení k dispozici neměl.

8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně, Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud pochybil, když stěžovatelovo dovolání posoudil jako vadně podané z důvodu, že v něm stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle Z toho plyne, že své dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v souzené věci představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu , na jehož vyčerpání je třeba trvat ( ), stěžovatel neuplatnil řádně, přičemž podání vadného opravného prostředku přestavuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby byl třeba podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec; to nutně implikuje závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu [srov. usnesení ze dne 12. 11. 2014

sp. zn.

, ze dne 16. 12. 2014

sp. zn.

, ze dne 12. 1. 2016

sp. zn.

(tato usnesení a další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

IV.

Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti

9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

10. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Jak bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 11. 2015 č. j. -145 dovolání stěžovatele podle věty první odmítl, neboť dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat (viz bod 5).

12. Z vyžádaného spisu městského soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel ve svém dovolání (č. l. 102 a násl. spisu městského soudu) s odkazem na kumulativně uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Nejvyšší soud v napadeném usnesení poukázal na to, že zákon takto založenou přípustnost mimořádného opravného prostředku staví na předpokladu, že ke konkrétní právní otázce již existuje judikatura dovolacího soudu, od které se odvolací soud odchýlil, či judikatura dovolacího soudu, která je rozporná, případně která podle názoru dovolatele ve světle nových argumentů neobstojí a měla by být dovolacím soudem přehodnocena. Takovou konkrétní otázku hmotného či procesního práva, která by měla být předmětem dovolacího přezkumu, však stěžovatel nevymezil. Stěžovatel tedy ve svém dovolání nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle až a tuto vadu ani v průběhu trvání lhůty k dovolání neodstranil. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah stěžovatelova dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními a jeho postupu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

13. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; v části směřující proti napadeným rozsudkům krajského soudu a městského soudu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu