Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 202/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Buřiče, zastoupeného Mgr. Janem Kostkou, advokátem, sídlem Slezská 874/36, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2016 č. j. -80, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Dopravního podniku hl. m. Prahy, a. s., sídlem Sokolovská 217/42, Praha 9 - Vysočany, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu y, d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně stěžovatel navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti.

2. Usnesením soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Exekutorský úřad Praha 5, ze dne 5. 10. 2016 č. j. 067 EX 238166/10-73, byla na návrh stěžovatele jako povinného zastavena podle exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "e. ř.") ve spojení s (dále jen "") exekuce nařízená usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 13. 10. 2011 č. j. -9 (výrok I), stěžovateli bylo podle e. ř. uloženo uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč (výrok II) a dále jím bylo podle a e. ř. ve spojení s rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením usnesení soudního exekutora ve výroku II změnil tak, že náklady exekuce činí 4 235 Kč, jinak je v tomto výroku II, jakož i ve výroku III potvrdil, dále pak podle ve spojení s e. ř. stěžovatelovo odvolání směřující proti výroku I odmítl a také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

II.

Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil nesouhlas s tím, že městský soud odmítl jeho odvolání proti výroku I usnesení soudního exekutora (o zastavení exekuce) s odůvodněním, že bylo podáno účastníkem, kterému z procesního hlediska nebyla způsobena žádná újma na jeho právech. Tento závěr má být podle stěžovatele nesprávný, neboť exekuce sice byla zastavena na jeho návrh (podaný z důvodu zrušení exekučního titulu), městský soud ale přehlédl, že proti usnesení o nařízení exekuce podal dne 6. 10. 2016 odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto, a tudíž usnesení o nařízení exekuce nenabylo právní moci, a exekuce tak vůbec nebyla nařízena. Z toho stěžovatel vyvodil nesprávnost závěru městského soudu, že v době nařízení exekuce byl zavázán ke splnění povinnosti uložené mu pravomocným a vykonatelným exekučním titulem, a proto že je povinen hradit náklady exekuce. V této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011 č. j. , dle něhož je třeba podání posuzovat podle jeho obsahu, přičemž odvolání proti nařízení exekuce má přednost před návrhem na její zastavení. Nesprávnost v daném postupu pak dle stěžovatele může mít vliv na otázku náhrady nákladů exekuce.

5. K tomu možno dodat, že jak plyne ze spisu obvodního soudu sp. zn. , který si Ústavní soud vyžádal, zmíněné odvolání městský soud pro opožděnost odmítl, a to usnesením ze dne 25. 4. 2017 č. j. -89.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost, směřuje-li proti výroku II a III usnesení městského soudu, není přípustná podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

7. Podle ve spojení s větou druhou a e. ř. může účastník exekučního řízení napadnout žalobou pro zmatečnost mj. pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání. V souzené věci ústavní stížnost primárně směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo odvolání proti usnesení soudního exekutora o zastavení exekuce, a to podle [míněno zřejmě ustanovení ""] , tedy z důvodu nedostatku jeho subjektivní legitimace. V takovém případě se však stěžovatel mohl bránit žalobou pro zmatečnost, a protože ta představuje mimořádný opravný prostředek podle , stěžovatelovou povinností podle bylo tento prostředek před podáním ústavní stížnosti vyčerpat. Skutečnost, že by tak stěžovatel učinil, však z ústavní stížnosti neplyne (srov. i ).

8. Směřuje-li ústavní stížnost proti výroku I usnesení městského soudu, Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 . Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Domáhá-li se stěžovatel zrušení výroku I usnesení městského soudu v části týkající se nákladů řízení, ústavní stížnost vůči němu žádné námitky neobsahuje. Jde-li o část výroku I, který se týká nákladů exekuce, z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel toto rozhodnutí považuje za vadné z toho důvodu, že městský soud se jeho odvoláním věcně nezabýval, a nenapravil tak pochybení soudního exekutora (spočívající v tom, že nevyčkal, až bude rozhodnuto o odvolání stěžovatele proti usnesení o nařízení exekuce, případně že jeho podání nesprávně kvalifikoval jako návrh na zastavení exekuce, a nikoliv jako odvolání proti usnesení o nařízení exekuce), což mohlo mít dopad na rozhodnutí o nákladech exekuce. Jak již bylo výše uvedeno, městský soud shledal, že stěžovatel není subjektivně legitimován, a proto se již věcně předmětným odvoláním nezabýval. Ovšem za situace, kdy Ústavní soud neshledal z důvodu výše uvedeného, že by byl oprávněn přezkoumat ústavnost rozhodnutí městského soudu, týkajícího se merita věci, nemohl tak učinit ani z pohledu rozhodnutí o nákladech exekuce, a žádnou jinou námitku, jež by neměla akcesorickou povahu, zde stěžovatel neuplatnil. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v této části považovat za zjevně neopodstatněný návrh.

11. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle a odst. 2 písm. a) odmítl.

12. Vzhledem k tomu, že byla ústavní stížnost odmítnuta, nemohl Ústavní soud přiznat stěžovateli náhradu nákladů zastoupení podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu