Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3900/16

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Nikoly Markové, zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou, se sídlem Husova 242/9, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2016, č. j. -98, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. února 2016, č. j. -78, a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. července 2015, č. j. -57, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 24. listopadu 2016, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " ") a v jeho důsledku porušení došlo i k zásahu do práva na ochranu vlastnictví ( y).

2. Nejvyšší soud v rámci exekučního řízení usnesením ze dne 1. září 2016, č. j. -98, odmítl podle věty první , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen "o. s. ř"), dovolání povinné (stěžovatelky) směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. února 2016, č. j. -78, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. července 2015, č. j. -57, kterým byl zamítnut návrh povinné na zastavení exekuce podle vedené pro vymožení částky 1 007 Kč a nákladů předcházejícího řízení na základě platebního rozkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. listopadu 2008, č. j. -19. Nejvyšší soud dovolání povinné odmítl, neboť směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [viz a k tomu srov. výši částky, pro niž byla exekuce nařízena], a to i přesto, že v posuzované věci šlo o návrh povinné na zastavení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. února 2014,

sp. zn.

).

II.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces. Nejprve popisuje okolnosti vzniku sporu (meritorně šlo o jízdu bez platného cestovního dokladu v prostředcích veřejné dopravy) a rekapituluje průběh dosavadního řízení před obecnými soudy. Namítá, že o vydání platebního rozkazu, který sloužil jako titul pro zahájení exekuce, nebyla nikdy informována, neboť tento byl doručován toliko matce stěžovatelky. Dále podotýká, že ve vztahu k platebnímu rozkazu podala ústavní stížnost, která je vedena u Ústavního soudu pod

sp. zn.

. Konstatuje, že zastavení exekuce se domáhala podle , neboť rozhodnutí, na jehož základě byla nařízena, se dosud nestalo vykonatelným. Stěžovatelka v prvé řadě brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž nesouhlasí s jeho názorem, že odvolacím soudem bylo rozhodováno o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, z čehož měl následně vyplynout závěr o nepřípustnosti dovolání ve smyslu Vyslovuje přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu vůbec nebylo usnesením, kterým by bylo rozhodováno o peněžitém plnění, neboť se týkalo zastavení exekuce a proti takovému rozhodnutí je podle mínění stěžovatelky dovolání přípustné. Domnívá se, že věcným neprojednáním jejího dovolání došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces a ve svém důsledku i k zásahu do práva na ochranu vlastnictví. Stěžovatelka rovněž brojí proti rozhodnutím soudů nižších stupňů, která mají být v rozporu s právními závěry Ústavního soudu o vyloučení zastoupení nezletilého účastníka jeho zákonným zástupcem, který v řízení nikterak nechrání jeho práva a oprávněné zájmy (srov. nálezy

sp. zn.

a

sp. zn.

).

III.

4. Ústavní soud je podle y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu ( y) je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. V dané věci se převážná část argumentace stěžovatelky věnuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dle jejího názoru nesprávně aplikoval , ve znění do 31. prosince 2013 [resp. ve stávajícím znění]. Podle názoru Ústavního soudu však Nejvyšší soud rozhodnutím napadeným ústavní stížností rozhodl o přípustnosti dovolání stěžovatelky předvídatelně a v souladu se svou rozhodovací praxí, na niž v odůvodnění odkázal. Přitom názor, že i v případě, kdy jde o zastavení exekučního řízení, je třeba při posouzení přípustnosti dovolání vycházet z výše exekuované částky (ve stávajícím případě pohledávka oprávněného ve výši 1 007 Kč spolu s náklady předcházejícího řízení ve výši 8 454 Kč), byl akceptován i Ústavním soudem (srov. např. právě usnesení ze dne 27. února 2014

sp. zn.

, na něž odkazoval i Nejvyšším soud v napadeném usnesení). Nejvyšší soud tedy nemohl zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelky, pokud dovolání odmítl podle zákonného ustanovení, které stanoví nepřípustnost dovolání v tzv. bagatelních věcech, u nichž je předmětem řízení peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč.

6. Stěžovatelka rovněž brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. Ve vztahu k této části se Ústavní soud zabýval otázkou, zda lze ústavní stížnost považovat za včasný návrh. Nemohl totiž přehlédnout, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti ve smyslu , ve znění do 31. prosince 2013, což znamená, že v daném případě nešlo ani o mimořádný opravný prostředek ve smyslu , ani o mimořádný opravný prostředek ve smyslu , neboť toto ustanovení předpokládá jeho odmítnutí jako nepřípustné "z důvodů závisejících na uvážení" Nejvyššího soudu, přičemž je-li podané dovolání "objektivně" nepřípustné (např. právě podle ), Nejvyšší soud žádnou možnost uvážení nemá (a to na rozdíl od případů, kdy dospěje k závěru, že dovolání není přípustné, protože nebyly splněny podmínky stanovené v ). Důsledkem tohoto postupu stěžovatelky je, že dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu počala plynout již ode dne doručení usnesení odvolacího soudu, nikoli až od doručení usnesení dovolacího soudu. Pokud tedy stěžovatelka napadá rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu, Ústavní soud shledal ústavní stížnost jako podanou po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené k jejímu podání v a v této části ji odmítl podle .

7. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud připomíná, že platební rozkaz Okresního soudu v Pardubicích č. j. -19, který byl titulem pro nařízení exekuce na majetek stěžovatelky, byl nálezem Ústavního soudu ze dne 7. března 2017

sp. zn.

(dostupný na http://nalus.usoud.cz) zrušen. Skutečnost, že byl exekuční titul zrušen, s sebou pak nese logický důsledek spočívající v tom, že výkon rozhodnutí nemůže dále pokračovat a je třeba jej zastavit, neboť podklad, na základě kterého byl nařízen, zde již nadále není [viz ].

8. Za těchto okolností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než aby mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2016, č. j. -98, podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; ve zbytku, pokud směřovala proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. února 2016, č. j. -78, a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. července 2015, č. j. -57, pak ústavní stížnost odmítl podle jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. května 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu