Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
97391.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 2167/15
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky O. H., zastoupené JUDr. Radkem Rozmánkem, advokátem, se sídlem Švédská 6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 300/2015 -38 ze dne 22. dubna 2015, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 4 To 659/2013 -614 ze dne 10. června 2014 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 2 T 100/2011 -572 ze dne 9. srpna 2013, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavní práva, a to právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a čl. 6 odst. 1 , 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zásada presumpce neviny a zásada in dubio pro reo podle čl. 40 odst. 2 Listin y.
2. Okresní soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem uznal stěžovatelku vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb. , trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník") a uložil jí trest odnětí svobody v trvání dva roky a šest měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu tří let a šesti měsíců, a po dobu zkušební doby nad ní vyslovil dohled. Dále jí uložil, aby ve zkušební době dle svých sil hradila způsobenou škodu. Současně jí uložil trest zákazu činnosti, spočívající ve vedení účetnictví a vykonávání účetních prací na podkladě mandátních smluv, udělené plné moci či zmocnění v trvání tří let a šesti měsíců. Rozhodl i o povinnosti k náhradě škody poškozené společnosti.
3. O odvolání stěžovatelky a státní zástupkyně v neprospěch stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích dalším napadeným rozsudkem, jímž z podnětu odvolání státní zástupkyně rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a sám znovu rozhodl tak, že stěžovatelku uznal vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a uložil jí trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let a nad stěžovatelkou vyslovil dohled. Dále jí uložil, aby ve zkušební době podle svých sil nahradila způsobenou škodu a zavázal ji povinností zaplatit poškozené společnosti způsobenou škodu. Odvolání stěžovatelky jako nedůvodné zamítl.
4. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"). Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá skutkové závěry, k nimž dospěly soudy, přičemž obsáhle polemizuje s výkladem pojmu "administrativní činnost", jak jej provedly soudy odvolací a dovolací, a vyjadřuje se k náplni své práce "asistentky" u poškozené, vykonávané nad rámec mandátní smlouvy. Dle jejího přesvědčení šlo o pravidelné činnosti k zajištění chodu společnosti poškozené. Odměnu za takovou práci ve výši 12 500 Kč čistého měsíčně nepovažuje za nepřiměřenou charakteru a rozsahu vykonané činnosti. Oba soudy však rozsah administrativní činnosti vykonávané stěžovatelkou bagatelizovaly, přičemž v tomto směru provedly rozporné a neúplné hodnocení důkazů a porušily tím princip presumpce neviny. Nevypořádaly se přitom se všemi navrženými důkazy, a pokud některé z důkazních návrhů zamítly, dle stěžovatelky nelze akceptovat zdůvodnění takového postupu. Došlo tak k porušení principu opomenutého důkazu. Odvolací soud nehodnotil plnou moc udělenou poškozenou společností stěžovatelce v kontextu s ostatními důkazy, z nichž vyplývá, že stěžovatelka běžně uzavírala pracovní smlouvy se zaměstnanci poškozené, a stejným způsobem postupovala i u své pracovní smlouvy. Soud prvního stupně nehodnotil celou výpověď svědka Karla Macků, na níž založil odsouzení stěžovatelky, a nehodnotil ani ty skutečnosti z výpovědi svědka Radka Smékala, vyznívající v její prospěch. Výpověď svědka Karla Macků označuje za rozpornou, nevěrohodnou a nepřesvědčivou a zdůvodnění její věrohodnosti soudy považuje za nelogické a navzájem se vylučující. Stěžovatelka má za to, že soudy nesprávně posoudily, že mezi stěžovatelkou a poškozenou společností nevznikl pracovně právní vztah, a to ani konkludentně, když provedenými důkazy nebylo jednoznačně a s nejvyšším možným stupněm jistoty prokázáno, že se stěžovatelka popsaného jednání dopustila. V závěru ústavní stížnosti poukazuje na ústavní princip ultima ratio.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Stěžovatelka v podstatě namítá, že byl nesprávně a neúplně zjištěn skutkový stav věci. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Podle čl. 90 Ústavy České republik y jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, jakož i ustanovení § 125 tr. řádu, není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval.
8. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 84/94
ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257). Právě takovým důvodem stěžovatelka s odkazem na obecné principy spravedlivého soudního rozhodování, vytyčené judikaturou Ústavního soudu, argumentuje.
9. Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout pochybení takové intenzity, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatelky zaručených v hlavě páté Listin y. Z provedeného dokazování vyplynulo, že proti sobě stojí na jedné straně výpověď stěžovatelky, hájící se tím, že s poškozenou společností měla vedle mandátní smlouvy řádně uzavřenou i pracovní smlouvu, na základě které vykonávala na plný úvazek činnost asistentky, za kterou zaslouženě pobírala mzdu, a na straně druhé usvědčující výpověď Karla Macků, podpořenou dalšími ve věci provedenými důkazy. Tato situace nemůže bez dalšího představovat výhodu pro stěžovatelku v podobě aplikace zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Jestliže však soud po řádném vyhodnocení takové důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení
sp. zn. III. ÚS 628/08
ze dne 24. 9. 2009,
sp. zn. I. ÚS 1699/16
ze dne 25. 7. 2016 a další rozhodnutí, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. V souvislosti s klíčovou námitkou stěžovatelky, že mezi ní a poškozenou společností byla uzavřena řádná pracovní smlouva a nemohlo tak dojít k naplnění znaků trestného činu podvodu, soudy vyšly z jednoznačných skutkových zjištění, z nichž vyvodily, že stěžovatelka zneužila důvěry jednatele poškozené společnosti Karla Macků a jeho neobratnosti a menší informovanosti v administrativních záležitostech, když bez jeho vědomí vyhotovila a sama podepsala za obě smluvní strany (jak za zaměstnavatele tak i zaměstnance) pracovní smlouvu na funkci asistentky na plný úvazek, v důsledku čehož poškozenou, pro niž pracovala a byla odměňována na základě mandátní smlouvy, poškodila o vyplácenou mzdu a s ní související odvody. Soudy přitom vyšly z celé řady provedených důkazů, z nichž vyplynulo, že jednatel poškozené společnosti nevěděl o tom, že by stěžovatelka měla pro společnost pracovat jako asistentka na plný úvazek, když veškeré honorované účetní a administrativní práce vykonávala na základě mandátní smlouvy, a pokud tak výjimečně činila nad její rámec, nestalo se tak z titulu pracovního poměru asistentky. Jestliže tedy soudy dospěly na základě řádně zjištěných skutečností ke shodnému závěru, že pracovní poměr mezi stěžovatelkou a poškozenou společností nikdy nevznikl, a to ani konkludentním projevem vůle jednatele společnosti, nelze jejich řádně odůvodněným závěrům z ústavního hlediska nic vytknout.
11. Při hodnocení výpovědi jednatele poškozené společnosti Karla Macků, který opakovaně popřel, že by o existenci pracovní smlouvy věděl, což logicky vysvětlil tím, že neví, proč by uzavíral se stěžovatelkou pracovní smlouvu, když s ní měl uzavřen vztah mandátní, a že by byl blázen, aby stěžovatelce platil dvě měsíční platby 20 000 Kč na základě mandátní smlouvy a dalších 15 000 Kč z titulu pracovní smlouvy, si soudy byly vědomy toho, že jde o důkaz klíčový, a proto věnovaly této otázce zvýšenou pozornost a zaměřily se i na důkladné ověření obhajoby stěžovatelky, mimo jiné i její námitky, že pro společnost vykonávala práce nad rámec mandátní smlouvy. Dospěly však k závěru, že ze strany stěžovatelky nešlo o nějaké pravidelné činnosti, jež by byly obdobou pracovních výkonů z řádného pracovního poměru. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, byť s ním stěžovatelka obsáhle polemizuje a vyslovuje nesouhlas.
12. Nadto je výpověď Karla Macků podpořena i dalšími ve věci provedenými důkazy, vyjmenovanými a zhodnocenými soudem prvního stupně. Pokud tedy soud prvního stupně logicky vysvětlil, proč svědecké výpovědi jednatele poškozené společnosti uvěřil a proč naopak považoval obhajobu stěžovatelky za nevěrohodnou a rozpornou s jinými ve věci provedenými důkazy, přičemž zdůvodnil, proč považoval některé navržené důkazy za nadbytečné, z hlediska ústavního nelze jeho postupu cokoliv vytknout. Se závěry soudu prvního stupně se odvolací soud, který nezjistil, že by provedené důkazy nebyly vyhodnoceny ve shodě s jejich obsahem, či že by byly nějak deformovány, plně ztotožnil. Pokud z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek zrušil a sám rozhodl, učinil tak po akceptování jejích námitek ohledně rozsahu způsobené škody a vymezení rozhodného období. Ani odvolací soud nepochyboval o věrohodnosti výpovědi Karla Macků, podpořené i dalšími důkazy. Obhajobu stěžovatelky naopak označil za účelovou. V jeho rozhodnutí přitom nechybí patřičná reakce na odvolací námitky procesní povahy, které stěžovatelka opakuje i v ústavní stížnosti. Jde především o námitky stran neprovedení některých navrhovaných důkazů, které i odvolací soud shledal jako nadbytečné.
13. Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že odvolací soud patřičně nevyhodnotil její zplnomocnění k uzavírání pracovních smluv. I touto otázkou se odvolací soud zabýval dostatečně, což vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, z něhož se mimo jiné podává, že stěžovatelka navzdory zjevnému střetu zájmu, nepředložila svou pracovní smlouvu, kterou si vyhotovila, k podpisu jednateli poškozené společnosti Karlu Macků, ale podepsala ji za něj sama. To je ostatně jedním z důkazů, který podporuje tvrzení tohoto jednatele společnosti, že o existenci takového pracovního poměru nevěděl, a stěžovatelka se tak na úkor společnosti obohacovala neoprávněně. I dle názoru Ústavního soudu není možné akceptovat stav, kdy mandatář, kterému je znám ekonomický stav zastupované společnosti, by svévolně dospěl k závěru, že pro společnost vykonává více činností, než je smluveno, a takové přesvědčení by si kompenzoval tím, že by si nad rámec ujednané odměny sám stanovil a vyplácel ještě mzdu.
14. Námitky, směřující proti skutkovým zjištěním, řešil také Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. Zabýval se proto tím, zda zjištěný skutkový stav má vazbu na deklarovaný obsah provedeného dokazování, přičemž mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními neshledal žádný extrémní rozpor. Věcně pak řešil další dovolací námitku o nenaplnění znaků trestného činu podvodu pro absenci subjektivní stránky a absenci omylu na straně zástupce poškozené společnosti, přičemž své závěry, jimiž přisvědčil soudům nižších stupňů v tom, že jednatel společnosti Karel Macků evidentně jednal v omylu, když o existenci listin y označené jako pracovní smlouva nevěděl, a že stěžovatelka jednala v přímém úmyslu obohatit se ke škodě poškozené společnosti, řádně odůvodnil. Nejvyšší soud řešil i námitku o porušení principu ultima ratio, a to v souladu s judikaturou Ústavního soudu, na niž odkázal, a případně uzavřel, že zjištěné protiprávní jednání stěžovatelky se mantinelům stanoveným pro použití zásady subsidiarity trestní represe dle § 12 odst. 2 tr. zákoníku vymyká, neboť nešlo o neškodné vybočení z mezí obvyklých civilních vztahů, nýbrž o úmyslné uvedení v omyl zástupce poškozené společnosti na základě zneužití jednak jeho neobratnosti v administrativě a jednak důvěry, kterou ve stěžovatelku vkládal, na základě čehož se stěžovatelka dlouhodobě na úkor společnosti obohacovala.
15. Lze uzavřít, že z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy vyvodily, a učiněnými právními závěry. Stěžovatelčina argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by trestní řízení neprobíhalo v souladu s ústavními zásadami, a že by nebylo ve svém celku spravedlivé.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu