Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 208 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (213)97433.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 68/16
Nález
Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Josefa Fialy - ze dne 10. května 2017
sp. zn. III. ÚS 68/16
ve věci ústavní stížnosti Jaroslava Babováka, zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem, se sídlem Štefánikova 4083/14, Hodonín, proti výroku II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2015 č. j. 21 Cdo 4521/2015 -267, kterým byla stěžovateli uložena povinnost náhrady nákladů dovolacího řízení, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2015 č. j. 38 Co 102/2014 -248, kterým bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí o prodeji zástavy a náhradě nákladů zástavnímu věřiteli, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Ing. Jána Mráze jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2015 č. j. 21 Cdo 4521/2015 -267 a výrokem I v rozsahu, v němž byl potvrzen výrok II usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. 12. 2013 č. j. 12 EXE 18/2011 -224, a výrokem II usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2015 č. j. 38 Co 102/2014 -248 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2015 č. j. 21 Cdo 4521/2015 -267 a výrok I v rozsahu, v němž byl potvrzen výrok II usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. 12. 2013 č. j. 12 EXE 18/2011 -224, a výrok II usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2015 č. j. 38 Co 102/2014 -248 se zrušují. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republik y (dále jen "Ústava ") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu ") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, resp. jejich jednotlivých výroků, a to pro porušení čl. 11 , čl. 36 odst. 1 , čl. 37 a 38 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ").
2. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti s odkazem na ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, resp. jejich jednotlivých napadených výroků.
3. Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 12 EXE 18/2011 .
4. Ústavní soud zjistil, že usnesením okresního soudu ze dne 5. 12. 2013 č. j. 12 EXE 18/2011 -224 byl nařízen prodej zástavy, a to budovy č. p. X a pozemku p. č. st. Y v katastrálním území Hodonín, k uspokojení pohledávky vedlejšího účastníka (zástavního věřitele) ve výši 1 800 000 Kč (výrok I). Výrokem II okresní soud rozhodl, že stěžovatel (dále též "zástavní dlužník") je povinen nahradit zástavnímu věřiteli náklady řízení ve výši 9 050 Kč. K nákladovému výroku okresní soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že lhůtu pro úhradu nákladů řízení soud nestanovil, když úhrady nákladů se může zástavní věřitel domáhat v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ve vykonávacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1520/2009 ). Proti tomuto usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání.
5. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 3. 2015 č. j. 38 Co 102/2014 -248 bylo usnesení okresního soudu potvrzeno (výrok I) a dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen nahradit zástavnímu věřiteli náklady odvolacího řízení ve výši 6 731 Kč (výrok II). Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním.
6. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2015 č. j. 21 Cdo 4521/2015 -267 bylo podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř. ") dovolání stěžovatele odmítnuto (výrok I). Stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč (výrok II).
II. Argumentace stěžovatele
7. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel brojí pro nákladovým výrokům napadených usnesení. Stěžovatel uvádí, že v rámci svého dovolání jednak brojil proti potvrzení výroku odvolacího soudu ohledně nařízeného prodeje zástavy a rovněž proti nákladovému výroku, kdy předně poukazoval na to, že jak okresní soud, tak i krajský soud danou problematiku řeší v rozporu s právním názorem Ústavního soudu obsaženým v jeho rozhodnutích, a sice v nálezu ze dne 12. 8. 2014
sp. zn. I. ÚS 28/14
(N 153/74 SbNU 309) či v nálezu ze dne 19. 4. 2007
sp. zn. II. ÚS 114/06
(N 70/45 SbNU 127). Dovolací soud však jeho mimořádný opravný prostředek odmítl. S ohledem na obsah rozhodnutí dovolacího soudu se proto stěžovatel domáhá ochrany svých práv u Ústavního soudu, a to právě ve vztahu k těm částem rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu, které nezohlednily, že uložením povinnosti k náhradě nákladů řízení podle výše uvedených nálezů Ústavního soudu dochází k porušení práva na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v řízení o soudním prodeji zástavy vyjma vyhovujícího nároku (správně: výroku) rovněž rozhodnou o nákladech tohoto řízení.
III. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka
8. Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení.
9. Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
10. Krajský soud ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 12. 4. 2017 odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení. Uvedl, že pokud jde o otázku náhrady nákladů řízení a možnost jejich přiznání v rámci řízení o nařízení soudního prodeje zástavy dle § 200z a násl. o. s. ř. o. s. ř. , vycházel krajský soud, ač je seznámen s nálezy Ústavního soudu sp. zn. ÚS 114/06 a
sp. zn. I. ÚS 28/14
, z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21Cdo 1520/2009 , z jehož závěrů vyplývá, že v usnesení, jímž soud vyhoví žalobě zástavního věřitele a nařídí soudní prodej zástavy, rozhodne též v souladu s § 151 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. o povinnosti zástavního dlužníka k náhradě nákladů řízení; přizná-li zástavnímu věřiteli náhradu nákladů řízení, nestanoví zástavnímu dlužníkovi lhůtu k jejich zaplacení, přičemž přiznané náhrady nákladů řízení se zástavní věřitel může ve výkonu rozhodnutí nebo exekuci domáhat jen z výtěžku zpeněžené zástavy dosaženého jejím prodejem. Obdobně postupoval i krajský soud v napadeném usnesení, když ve výroku II o náhradě nákladů řízení nestanovil (stejně jako okresní soud) zástavnímu dlužníku lhůtu k plnění náhrady nákladů odvolacího řízení přiznaných zástavnímu věřiteli. K porušení práv namítaných stěžovatelem tedy dle názoru krajského soudu v předmětné věci nedošlo. Krajský soud nenavrhl, jak má být o ústavní stížnosti rozhodnuto.
11. Vedlejší účastník se na výzvu Ústavního soudu, obsahující též poučení o povinném právním zastoupení v řízení před Ústavním soudem, k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil ani nepředložil plnou moc ke svému zastupování v tomto řízení.
12. Protože vyjádření krajského soudu neobsahovalo žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, nezasílal je Ústavní soud ostatním účastníkům řízení k replice.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústav y) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
15. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
16. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti nákladovým výrokům napadených rozhodnutí obecných soudů a namítá, že soudy při svém rozhodování o nákladech řízení v řízení o soudním prodeji zástavy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu.
17. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 30/02
a
sp. zn. III. ÚS 255/05
, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
18. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 457/05
). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek libovůle. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nález
sp. zn. III. ÚS 619/2000
ze dne 24. 5. 2001 (N 79/22 SbNU 165)].
19. V nálezu
sp. zn. II. ÚS 114/06
Ústavní soud konstatoval, že je porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listin y) a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listin y), je-li v řízení o soudním prodeji zástavy (§ 200y až 200za o. s. ř. o. s. ř. , ve znění účinném do 31. 12. 2013) současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak je, aby o nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu.
20. V uvedeném nálezu Ústavní soud dále vyslovil, že je třeba vycházet z toho, že řízení o soudním prodeji zástavy je řízením zvláštním (viz jeho zařazení do části třetí hlavy páté občanského soudního řádu , ve znění účinném do 31. 12. 2013, mezi zvláštní druhy řízení). Byť v tomto případě by označení řízení o soudním prodeji zástavy jako řízení nesporného nebylo přesné, nelze podobně jako u ostatních řízení zařazených do části třetí občanského soudního řádu náklady řízení poměřovat podle úspěchu ve věci. Vzhledem k tomu, že zástavní dlužník zde nemá v podstatě žádnou možnost obrany, nelze v této fázi řízení, přestože je žalobě vyhověno a soudní prodej zástavy nařízen, uvažovat o tom, že žalobce byl v řízení plně úspěšný a neúspěšný žalovaný má povinnost k náhradě nákladů. Řízení o soudním prodeji zástavy není totiž řízením zcela samostatným. Zatímco v této první fázi jde pouze o opatření exekučního titulu pro zástavního věřitele, až teprve ve druhé fázi - v navazujícím vykonávacím řízení - se soud může zabývat námitkami zástavního dlužníka vůči pohledávce zajištěné zástavním právem, takže teprve po skončení vykonávacího řízení lze rozhodnout podle pravidel úspěchu či neúspěchu ve věci o celkových nákladech řízení, včetně nákladů řízení o soudním prodeji zástavy. Je-li výkon rozhodnutí, na základě vykonatelného usnesení o soudním prodeji zástavy, nařízen a proveden, přizná soud úspěšnému oprávněnému jak náklady vykonávacího řízení, tak i náklady předchozího řízení o soudním prodeji zástavy. Vzhledem k tomu, že náklady vzniklé v řízení o soudním prodeji zástavy tvoří příslušenství pohledávky (§ 121 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník , platného do 31. 12. 2013), na něž se vztahuje i zástavní právo, sdílí tyto náklady osud pohledávky. Při zastavení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy, k němuž může dojít, uplatní-li stěžovatelé námitku, že zástavní právo zaniklo (§ 268 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ), se naopak k jejich ochraně uplatní režim zakotvený v § 271 o. s. ř. o. s. ř. , neboť tyto náklady lze zařadit mezi náklady, které vznikly prováděním výkonu rozhodnutí. Zde potom bude soud zkoumat, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo, tedy bude posuzovat, zda se oprávněný nedopustil před nařízením výkonu rozhodnutí nebo při jeho provádění procesního zavinění.
21. Podle čl. 89 odst. 2 Ústav y jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. V dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy rozhodovaly v rozporu s nálezem Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 114/06
.
22. V předmětné věci Nejvyšší soud posoudil stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. , neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V této souvislosti Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení ve vztahu k napadenému nákladovému výroku - aniž vzal v úvahu výše uvedené nálezy Ústavního soudu - odkázal na to, že k otázce porušení práva zástavního dlužníka na spravedlivý proces při uložení povinnosti k náhradě nákladů v řízení o soudním prodeji zástavy se Nejvyšší soud vyslovil v usnesení ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1520/2009 , které bylo uveřejněno pod č. 67 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011, a dovodil, že není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
23. Otázkou závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu se Ústavní soud již zabýval např. v nálezu ze dne 18. 3. 1997
sp. zn. I. ÚS 70/96
(N 29/7 SbNU 191), v němž poukázal na čl. 89 odst. 2 Ústav y, který stanoví, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Právní názor Ústavního soudu uvedený v odůvodnění nálezu není bez jakéhokoli právního významu, protože je výrazem či obrazem aplikace Ústav y, Listin y či odpovídající mezinárodní smlouvy o lidských právech. Nerespektování takového právního názoru vyvolává nejistotu, zda obecný soud skutečně plní dispozici čl. 36 odst. 1 Listin y, že se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Podobně rozhodl Ústavní soud i v nálezu ze dne 14. 2. 1996
sp. zn. II. ÚS 156/95
(N 9/5 SbNU 63). Z právního názoru tam uvedeného plyne, že v důsledku postavení Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu taktéž dle § 226 (odst. 1) o. s. ř. o. s. ř. [viz též nález ze dne 18. 11. 1997
sp. zn. I. ÚS 77/97
(N 142/12 SbNU 317)].
24. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že napadenými usneseními Nejvyššího soudu a krajského soudu bylo v předmětné věci porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listin y, a to uložením povinnosti stěžovateli jako zástavnímu dlužníkovi uhradit zástavnímu věřiteli náklady řízení. Postup obecných soudů je v rozporu s nálezy Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 28/14
a
sp. zn. II. ÚS 114/06
, jejichž "nosné" důvody jsou podle čl. 89 odst. 2 Ústav y závazné.
25. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil z napadeného usnesení krajského soudu jeho výrok I, a to v rozsahu, v němž byl potvrzen II. výrok usnesení okresního soudu ze dne 5. 12. 2013 č. j. 12 EXE 18/2011 -224, jakož i jeho výrok II. Ze stejného důvodu a podle téhož zákonného ustanovení zrušil Ústavní soud v celém rozsahu též usnesení Nejvyššího soudu, nikoli tedy jen jeho napadený výrok II, neboť z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel brojí i proti výroku I tohoto usnesení, když (rovněž) odmítnutí jeho dovolání, k němuž došlo tímto výrokem, se zakládá na právním názoru, který vedl k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listin y. Ve zbývající části, tj. ve vztahu k I. výroku napadeného usnesení krajského soudu, pokud jím byl potvrzen I. výrok uvedeného usnesení okresního soudu, Ústavní soud ústavní stížnost pro neopodstatněnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu .
26. Návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud nevyhověl, neboť v ústavní stížnosti stěžovatel neuvedl žádné zásadní důvody, pro které by Ústavní soud měl tomuto návrhu vyhovět.