Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 313/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Soluna 2000 s. r. o., se sídlem v Praze, Vlkova 468/17, zastoupené JUDr. Michalem Paule, advokátem se sídlem v Praze, Benešovská 1897/24, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -57 ze dne 1. prosince 2016, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení Odvolacího finančního ředitelství, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelce byla v řízení před orgány daňové správy doměřena daň z přidané hodnoty. Obchodní činnost stěžovatelky měla spočívat v obchodu se zlatem, při níž se dodávky zlata stěžovatelce řídily běžným daňovým režimem (daň přiznává a platí plátce uskutečňující zdanitelné plnění). Následný prodej se pak řídil režimem zvláštním (daň přiznává plátce, jemuž bylo zlato stěžovatelkou dodáno). Stěžovatelka uplatnila nárok na odpočet daně z pořízení zlata a jeho přepracování; orgány daňové správy ovšem dospěly k závěru, že stěžovatelkou tvrzené zdanitelné plnění v podobě dodávky zlata ryzosti 330/1000 a přepracování zlata této ryzosti na ryzost 999/1000 nikdy neproběhlo. Následnou žalobu stěžovatelky Městský soud v Praze zamítl.

2. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud taktéž zamítl. Stěžovatelku v daňovém řízení tížilo břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Správce daně prokázal důvodné pochybnosti o správnosti a úplnosti předloženého účetnictví, bylo tak na stěžovatelce, aby přijetí zdanitelných plnění prokázala jinak. To se jí nepodařilo, neboť dodatečně předložené důkazy neměly dostatečnou vypovídací hodnotu a z velké části byly vzájemně rozporné.

3. Proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu. Porušení tohoto práva stěžovatelka spatřovala v tom, že soud zcela neobjektivně hodnotil skutkový stav. Dospěl k závěru o rozporech ve vyjádřeních jednatele stěžovatelky, opomenul ovšem jeho první výpověď, která představuje zcela první zachycení prověřovaných skutečností. Rozpory v následných vyjádřeních byly způsobeny tím, že si jednatel na jednotlivé obchodní případy pamatoval toliko matně. Stěžovatelka jednotlivé nesrovnalosti v účetnictví a skladové evidenci vysvětlila, přičemž podle judikatury správních soudů je nezbytné, aby pochybnosti o správnosti a úplnosti účetnictví byly založeny na skutečnostech zatemňujících hospodaření daňového subjektu. Slovem zatemnit, jehož kořen vychází ze slova tma, je míněno něco, co není vidět, co není jednoznačně zřejmé. Nesrovnalosti ve skladové evidenci bylo možné nalézt toliko v jednom datu, což evidenci nezatemňuje. Písemná smlouva s dodavatelem neodpovídala skutečnému průběhu obchodních případů, neboť v průběhu obchodování došlo k její modifikaci. To je v obchodní praxi běžné. Ryzost zlata pak stěžovatelka řádně ověřovala pomocí buližníku.

4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

5. Podle setrvalé judikatury Ústavního soudu k rozložení důkazní povinnosti v daňovém řízení ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění či přijetí zdanitelného plnění skutečně došlo tak, jak je v dokladech prezentováno [např. nález

sp. zn.

ze dne 15. 5. 2001 (N 73/22 SbNU 131) či usnesení

sp. zn.

ze dne 29. 9. 2004]. V daňovém řízení nese důkazní břemeno daňový subjekt, který má jednak povinnost sám daň přiznat a též povinnost toto své tvrzení doložit [nález

sp. zn.

ze dne 24. 4. 1996 (N 33/5 SbNU 271; 130/1996 Sb.)]. Pokud stěžovatelka uplatnila nárok na odpočet daně, bylo na ní, aby prokázala, že jsou splněny zákonné podmínky.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila obdobné námitky, jaké již dříve neúspěšně uplatnila v řízení před Nejvyšším správním soudem a řízeních jemu předcházejících. Ústavní soud je ovšem soudním orgánem ústavnosti, nikoliv dalším stupněm soustavy správních soudů či orgánů daňové správy. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se Nejvyšší správní soud námitkami stěžovatelky velmi podrobně zabýval, srozumitelným, logickým a přiléhavým způsobem se s nimi vypořádal. Na stížní námitky je možné již v napadeném rozhodnutí nalézt vyčerpávající odpověď.

7. Stěžovatelka zpochybnila především naplnění podmínek pro přenos důkazního břemene ze správce daně na ni samu. S tím se napadené rozhodnutí dostatečně vypořádalo v odst. 33-34. Nehledě na to, stěžovatelka nebyla vůbec schopna prokázat, že k tvrzeným obchodním případům ve skutečnosti došlo. Předložené důkazy, zejména výpovědi osob podílejících se na obchodních případech, byly vzájemně rozporné (odst. 39-41, 43-54 napadeného rozsudku), případně bez dostatečné vypovídající hodnoty (ke zkoušce pomocí buližníku srov. odst. 40-42).

8. Co se týče samotných skutkových zjištění, lze jen stručně uvést, že zásadně není úkolem Ústavního soudu hodnotit a přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález

sp. zn.

ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], či pokud je sám neprovedl [nález

sp. zn.

ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [nález

sp. zn.

ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Takové vady Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.

9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu