Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
96866.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 771/17
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Matěje Skoupého, zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2016 č. j. 2 Cmo 142/2016 -61, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a společnosti Česká revitalizační, s. r. o., sídlem Atriová 512/36, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republik y (dále jen "Ústava ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva ústavně zaručená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že směnečným platebním rozkazem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 6. 11. 2014 č. j. 7 Cm 260/2014 -21 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 180 669 Kč s příslušenstvím (výrok I.). O nákladech řízení bylo výrokem II. rozhodnuto tak, že se žádnému z účastníků jejich náhrada nepřiznává.
3. Proti výroku o nákladech řízení podala vedlejší účastnice odvolání, ve kterém nesouhlasila s tímto výrokem. Připomenula, že na základě výzvy městského soudu předložila předžalobní upomínku, kterou dne 8. 9. 2014 odeslala stěžovateli.
4. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 15. 12. 2016 č. j. 2 Cmo 142/2016 -61 byl výrok II. směnečného platebního rozkazu změněn tak, že stěžovateli se ukládá, aby vedlejší účastnici zaplatil náklady řízení ve výši 29 942,80 Kč. Vrchní soud se v odůvodnění v prvé řadě zabýval otázkou, zda byl stěžovatel vedlejší účastnicí ve smyslu § 142a zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř. "), řádně vyzván ke splnění povinnosti. Na tomto místě uvedl, že předmětná výzva se netýkala nároku ze směnky, že však byl vyzván k úhradě dluhu z úvěru s konstatováním o tom, že tento dluh je zajištěn směnkou. V další části odůvodnění vrchní soud konstatoval, že výzva podle § 142a o. s. ř. o. s. ř. se musí týkat plnění požadovaného v případě, že jí nebude vyhověno, v řízení před soudem, a doplnil, že absence takové výzvy nebude zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný ani po doručení žaloby povinnost nesplní, popř. jinak nepřivodí její zánik. Není-li tedy dlužník schopen nebo ochoten existující dluh ve lhůtě odpovídající § 142a o. s. ř. o. s. ř. zaplatit, není podle vrchního soudu dán sebemenší důvod pro sankcionování věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k plnění. Z těchto závěrů vycházel i v nyní posuzované věci, neboť stěžovatel poté, co mu byl doručen směnečný platební rozkaz, podal námitky. Podle vrchního soudu tak bylo třeba uzavřít, že stěžovatel směnečnou pohledávku nehodlal zaplatit, a za této situace by i zaslání předžalobní výzvy k plnění nesplnilo účel ustanovení § 142a o. s. ř. o. s. ř. , tedy předcházení sporům.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že ve svých námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu napadal nikoliv hospodářský důvod směnky, ale pouze výši částky. Z jejího obsahu a rovněž ani z obsahu žaloby totiž nebylo zřejmé, jak vedlejší účastnice k takové výši dospěla. Stěžovatel dodává, že předmětná směnka, kterou doložila vedlejší účastnice, byla pouze blankosměnkou a měla zajišťovací charakter. Za této situace podle stěžovatele nemohl vrchní soud uzavřít, že výzva podle § 142a o. s. ř. o. s. ř. by nesplnila svůj účel.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a předloženými listinami dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle
čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. l Listin y je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústav y). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústav y) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996
sp. zn. II. ÚS 81/95
(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem vrchního soudu, že v nyní posuzované věci by doručení předžalobní výzvy nesplnilo svůj účel. Toto tvrzení stěžovatele však nedosahuje ústavní roviny a obdobně je nutno přistoupit i k tvrzením stěžovatele o obsahu svých námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Z obsahu ústavní stížnosti i přiloženého usnesení je zřejmé, že vrchní soud rozhodoval o odvolání proti nákladovému výroku podaném vedlejší účastnicí a městský soud paralelně o námitkách podaných stěžovatelem. Vrchní soud při rozhodování vycházel ze zjištění městského soudu, že ani po podání žaloby, resp. doručení směnečného platebního rozkazu nedošlo ze strany stěžovatele k uspokojení pohledávky vedlejší účastnice, stěžovatel naopak proti směnečnému platebnímu rozkazu podal námitky. Jestliže tedy vrchní soud dovodil, že stěžovatel nebyl ochoten svoji povinnost dobrovolně splnit a v duchu ustálené rozhodovací praxe, na niž řádně odkázal, označil trvání na předžalobní výzvě za bezdůvodné, je nutno takový postup považovat za souladný s ústavním pořádkem. Na tomto místě je rovněž třeba doplnit, že vrchní soud v nyní posuzované věci rozhodoval pouze o nákladech řízení, nikoliv o meritu. Všemi námitkami stěžovatele o rozporu obsahu směnky s vyplňovacím právem se měl naopak zabývat městský soud, který je v případě zjištění důvodnosti námitek oprávněn zrušit směnečný platební rozkaz jako celek, tedy včetně nákladového výroku.
10. Vzhledem k tomu, že postupem vrchního soudu v posuzované věci nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu .
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu