Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 4263/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila a o ústavní stížnosti A. Ž., t. č. Věznice Mírov, P. O. Box 1, Mírov, zastoupeného Mgr. Michalem Holanem, advokátem se sídlem Římská 104/14, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -51 ze dne 15. 10. 2014, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -65 ze dne 18. 3. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. -97 ze dne 2. 9. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle d (dále jen " "), a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku porušení poučovací povinnosti civilními soudy a v důsledku jejich nesprávného postupu spočívajícího v nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU"). Podle jeho názoru se Městský soud v Praze ve věci vedené pod sp. zn. dopustil závažného pochybení, neboť nesplnil svoji povinnost předložit věc SDEU, a v návaznosti na uvedené dále pochybil Obvodní soud pro Prahu 2 v řízení o náhradě nemajetkové újmy, když namítané pochybení v původním řízení hodnotil výhradně z pohledu vnitrostátního práva.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před soudy domáhal po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) částky 250 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena tvrzeným nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze, spočívajícím v nepředložení předběžné otázky SDEU v rámci projednání jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 2. 2012 č. j. -117. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu stěžovatele v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl, když dospěl k závěru, že povinnost předložit věc SDEU není obligatorně stanovena a je pouze na úvaze soudu. Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález

sp. zn.

).

Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje pravomoc soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. např. nálezy

sp. zn.

a

).

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. Ústavní soud ověřil, že civilní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v ě, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, z jakých důvodů nevyhověly žalobě stěžovatele.

Pokud jde o stěžovatelem namítané porušení poučovací povinnosti, Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že není zcela nezbytné vždy poučovat účastníky podle , a to za předpokladu, že veškeré argumenty byly již dříve stranám známy (srov. např. usnesení

sp. zn.

). Vzhledem k průběhu řízení nelze shledat žádná pochybení vedoucí k protiústavní překvapivosti rozhodnutí v posuzované věci.

Pokud jde o namítané porušení povinnosti předložit předběžnou otázku SDEU, Ústavní soud připomíná, že za neústavní nepovažuje každé nepoložení předběžné otázky, nýbrž pouze zásadní a kvalifikované pochybení. Může spočívat ve svévolném či na první pohled zcela nesprávném nepoložení předběžné otázky například za situace, kdy měl soud sám o interpretaci unijního práva pochyby a předběžnou otázku přesto nepoložil. Takovým postupem by totiž byla svévolně popírána pravomoc SDEU (srov. např. usnesení

sp. zn.

).

Ústavní soud konstatuje, že s obsahově totožnými ústavními stížnostmi stěžovatele se již zabýval (viz usnesení

sp. zn.

nebo

), přičemž neshledal důvod, pro který by se měl odchýlit od závěrů vyřčených v těchto usneseních.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2017

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu