Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 597/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti A. Ž., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Bc. Petrem Machem, advokátem se sídlem Ladova 2045/1, 128 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -82 ze dne 10. 12. 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -67 ze dne 11. 11. 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -48 ze dne 12. 5. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení a 38 d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 domáhal po České republice náhrady nemajetkové újmy ve výši 15 000 000 Kč spočívající ve stěžovatelem tvrzeném nesprávném úředním postupu, jehož se měl dopustit Městský soud v Praze v odvolacím řízení vedeném proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. ze dne 16. 12. 2011 tím, že nepoložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu shora označeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. K odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí v záhlaví citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze jako věcně správné potvrzeno. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl podle a (dále též " "), neboť dospěl k závěru, že dovolání neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel uvedl, že újma vznikla v důsledku nesprávného procesního postupu Městského soudu v Praze, který měl v řízení sp. zn. vyhovět návrhu stěžovatele a předložit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku. Tím, že odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl, způsobil stěžovateli dle jeho slov nemajetkovou újmu, poněvadž došlo k hrubému porušení evropského práva i judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vztahující se k povinnosti soudů předložit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku. Pakliže obecné soudy v odškodňovacím řízení postoj soudů v předchozím řízení aprobovaly, dopustily se vážného porušení základních práv stěžovatele.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ( y). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala.

Obecné soudy v napadených rozhodnutích zcela přesvědčivě a dostatečně podrobně rozvedly důvody, pro které nemohla žaloba na náhradu nemajetkové újmy vůbec obstát. Zejména nalézací soud poukázal na skutečnost, že povinnost předložit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku nevzniká každému soudu za všech okolností. V této souvislosti zcela přiléhavě konstatoval, že tato povinnost vzniká pouze těm soudním orgánům členských států (a to ještě ne vždy, nýbrž při splnění podmínek blíže rozvedených v judikatuře Soudního dvora), proti jejichž rozhodnutí již není (ze zákona) přípustný opravný prostředek, v případě nižších soudních institucí existuje pouze možnost, nikoli ovšem povinnost tuto prejudiciální otázku vznést. Městský soud v Praze však byl ve věci sp. zn. v postavení odvolacího soudu, proti jehož rozhodnutí bylo přípustné dovolání. To stěžovatel sice podal, avšak řízení o tomto mimořádném opravném prostředku bylo zastaveno, jak vyplývá z výstupu o daném řízení z veřejného portálu Ministerstva spravedlnosti na adrese infosoud.justice.cz. Odtud je zcela zřejmé, že nebyl splněn požadavek na zrušení či změnu nezákonného rozhodnutí, tj. v daném případě zrušení či změna rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -76 ze dne 11. 9. 2012. Nadto nelze opomenout, že městský soud se v tomto rozsudku s návrhem stěžovatele na položení předběžné otázky náležitě vypořádal. Soudy se tudíž v nyní posuzovaném odškodňovacím řízení žádného porušení základních práv stěžovatele nemohly dopustit.

Pokud jde o poznámky odvolacího soudu o kverulantství stěžovatele s ohledem na počet sporů, které stěžovatel se státem vede, ani ty nepředstavují soudní svévoli, neboť jsou odrazem poznatků, jimiž odvolací soud ve vztahu ke stěžovateli disponuje na základě vlastní rozhodovací činnosti. Ostatně tomu odpovídá i pestrá paleta návrhů, které stěžovatel k Ústavnímu soudu průběžně podává. Zneužití práva obracet se na soudy ve smyslu d nasvědčuje i samotná výše požadovaného odškodnění, které činí patnáct milionů Kč, což již samo o sobě bez dalšího představuje zjevně přemrštěné "ocenění" za dílčí nevyhovění procesnímu návrhu stěžovatele.

Za daných okolností tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než aby i nynější ústavní stížnost odmítl dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 15. března 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu