Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2210/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem Valdštejnovo náměstí 76, Jičín, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -78 ze dne 9. 10. 2015, usnesení Městského soudu v Praze č. j. -87 ze dne 22. 12. 2015, usnesení Nejvyššího soudu č. j. -104 ze dne 26. 4. 2016 a o návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi bylo dotčeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, na soudní ochranu, na přístup k soudu a na rovné zacházení, která jsou chráněna , a 3, , a d (dále jen " "), jakož i a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a protokolu č. 12 k Úmluvě. Dle stěžovatele došlo rovněž z důvodu odepření spravedlnosti k porušení a y (dále jen " ") a z důvodu nerespektování judikatury Ústavního soudu k porušení y. Stěžovatel konečně namítal, že obecné soudy nedodržely stanovený zákonný postup, jak jej vymezil Ústavní soud v nálezu

sp. zn.

ze dne 4. 7. 1996.

Z přiloženého listinného materiálu se podává, že Nejvyšší soud usnesením č. j. -104 ze dne 26. 4. 2016 zastavil řízení o dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") č. j. -87 ze dne 22. 12. 2015, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též "obvodní soud") č. j. -78 ze dne 9. 10. 2015, kterým soud prvního stupně stěžovateli jednak nepřiznal osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení, a jednak zamítl jeho návrh na ustanovení zástupce.

Nejvyšší soud sám zhodnotil otázku splnění předpokladů pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti usnesení městského soudu, přičemž tento postup zdůvodnil odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 23. 7. 2014 a na usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 8. 4. 2015 (dostupné na http://www.nsoud.cz). Nejvyšší soud konstatoval, že sdílí názor, který přijal odvolací soud, resp. soud prvního stupně, že stěžovatel věrohodně nedoložil své aktuální majetkové poměry tak, aby mu mohlo být přiznáno osvobození od soudních poplatků ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a aby mu bylo možno ustanovit zástupce z řad advokátů ve smyslu Jelikož ani přes výzvu dovolacího soudu (usnesení č. j. -99 ze dne 22. 3. 2016) stěžovatel neodstranil nedostatek povinného zastoupení, Nejvyšší soud rozhodl, jak shora uvedeno.

Stěžovatel se následně obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti v prvé řadě rozporoval povinnost být v řízení o dovolání zastoupen advokátem, týká-li se dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí o neustanovení právního zástupce pro dovolací řízení. Stěžovatel rovněž polemizoval se závěrem obecných soudů, že hodnověrně nedoložil své majetkové poměry. Poukazoval přitom zejména na skutečnost, že obecné soudy si mohly pravdivost jeho tvrzení o tom, že jeho životní náklady hradí jeho jediný rodič, ověřit svědeckou výpovědí tohoto rodiče. Stěžovatel nesouhlasil ani s názorem obecných soudů, že měl možnost opatřit si finanční prostředky výkonem závislé pracovní činnosti, a Nejvyššímu soudu dále vytkl, že nepřihlédl k tomu, že bytová jednotka stěžovatele v Praze byla exekučně obstavena. Jednotlivé argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl.

Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým tyto při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěly [srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatelů zasáhnout (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 6. 2012, usnesení

sp. zn.

ze dne 20. 11. 2014, usnesení

sp. zn.

ze dne 5. 8. 2015 a řada dalších, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Podobná situace v projednávaném případě ovšem nenastala.

Ústavní soud je toho názoru, že Nejvyšší soud se případem stěžovatele řádně zabýval a své rozhodnutí o zastavení dovolacího řízení pro nesplnění podmínky povinného právního zastoupení také zcela adekvátně a srozumitelně odůvodnil, a to s odkazem na příslušná zákonná ustanovení i vlastní ustálenou judikaturu. Předmětná ustanovení zákona byla dovolacím soudem interpretována a aplikována ústavně konformně a řádně odůvodněn byl nejen zvolený postup, ale vyloženy byly také úvahy, které soud vedly k učiněným závěrům. Argumentaci dovolacího soudu nepovažuje Ústavní soud za extrémní, svévolnou či vybočující z ústavněprávních limitů, pročež mu nepříslušelo jeho rozhodnutí přehodnocovat.

Za daného stavu, kdy nebylo zjištěno reálné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než předloženou ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu č. j. -104 ze dne 26. 4. 2016, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Dále je třeba konstatovat, že v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesením obvodního a městského soudu, musí být posouzena jako nepřípustná. Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud pochybil, když dovolací řízení zastavil. Stěžovatel má přitom povinnost podat dovolání procesně regulérním způsobem, tedy se všemi zákonnými náležitostmi tak, jak to vyžaduje zákon a jak to odpovídá požadavkům na zastupování v řízení o dovolání podle Své dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v souzené věci představuje procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje a na jehož vyčerpání je třeba vzhledem k principu subsidiarity ústavní stížnosti trvat ( ), však stěžovatel řádně neuplatnil, což představuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby tento opravný prostředek nebyl podán vůbec (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 17. 5. 2016 nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 9. 2015). S přihlédnutím k právě řečenému Ústavní soud proto stížnostní návrh v části napadající usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -78 ze dne 9. 10. 2015 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. -87 ze dne 22. 12. 2015 odmítl dle .

Jelikož byl stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti neúspěšný, Ústavní soud nevyhověl ani jeho návrhu na náhradu nákladů řízení (jak dle , tak dle ).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu