Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3666/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Evy Ročeňové, zastoupené Mgr. Markem Landsmannem, advokátem se sídlem nám. Republiky 53, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2016 č. j. -116 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 22. 9. 2015 č. j. -98, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení y, a d.

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 29. 1. 2015 č. j. -60 ve věci žalobkyně (dále jen "stěžovatelka") proti žalovanému Městu Vysoké Mýto o uložení povinnosti upravit pozemek do původního stavu rozhodl, že žalovaný je povinen vrátit odstraněnou a odvezenou zeminu z pozemkové parcely č. X v k. ú. Domoradice do místa ve výroku určeného, upravit pozemek do původního stavu a upravený jej předat stěžovatelce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I); dále rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 7 909,64 Kč (výrok II). Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před okresním soudem (výrok I) a konečně rozhodl, že stěžovatelka je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 2 433 Kč (výrok II). Odvolací soud dovodil, že v daném případě za nesprávné rozhodnutí či nesprávný postup správního orgánu neodpovídá žalovaný, tj. obec jako samosprávný územní celek, ale stát podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen " "). Městský úřad ve Vysokém Mýtě rozhodoval o předběžném opatření jako věcně a místně příslušný silniční správní orgán. Město Vysoké Mýto (tj. žalovaný) jako subjekt samosprávy proto není ve sporu pasivně legitimováno.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky z důvodu jeho nepřípustnosti podle a věty první a odst. 2 odmítl. Zdůraznil, že stěžovatelka, ač zastoupena advokátem, zjevně nepostřehla, že novelou provedenou s účinností od 1. 1. 2013 doznala úprava dovolacího řízení zásadních změn. Stěžovatelka totiž jak v otázce přípustnosti dovolání, tak co do jeho důvodů argumentuje způsobem, který odpovídá procesnímu režimu vztahujícímu se toliko na dovolání podaná proti rozhodnutím, která byla vydána do konce roku 2012. V důsledku toho důvodu má mylně za to, vycházejíc z ustanovení , které ve znění účinném od 1. 1. 2013 nezná, že je dovolání přípustné z toho důvodu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím měnícím. Nejvyšší soud poté stěžovatelce vysvětlil, jaké jsou předpoklady podání perfektního dovolání podle úpravy účinné od 1. 1. 2013. V závěru uvedl, že nebyl naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání v souzené věci a dovolání jako nepřípustné odmítl.

Stěžovatelka v poměrně obsáhlé ústavní stížnosti v prvé řadě shrnula dosavadní průběh řízení a podrobněji se věnovala skutkovým okolnostem souzené věci, které uzavřela konstatováním, že "vytěžení zeminy z jejího pozemku bylo protiústavní". Poukázala na to, že z podaného dovolání se dá dovodit jeho přípustnost, neboť jde o řešení právně významné otázky, která není řešena/vyřešena, když jde o "spor, jak vyřešit postup, když příslušný orgán překročí svou zákonnou pravomoc a koná nad ní". Navíc je rozhodnutí Nejvyššího soudu nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné, neboť se tento soud dovoláním ani meritorně nezabýval.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i soudního spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález

sp. zn.

).

Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; odvolací i dovolací soud aplikovaly adekvátní podústavní právo. Ústavní soud poukazuje na to, že v napadených rozhodnutích civilní soudy (a zvláště soud odvolací) podobně uvedly důvody pro jejich přijetí. Obsáhlá argumentace stěžovatelky se tak jeví jako neadekvátní, stěžovatelka posouzení věci ze strany obou soudů v určitém smyslu ignoruje. O tom koneckonců vypovídají právě její opakující se výhrady, které se věcně míjí s důvody rozhodnutí i s relevantním právním posouzením věci. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ve vztahu k otázce pasivní legitimace v předmětném sporu jasně a zřetelně uvedl důvody, pro které Město Vysoké Mýto nemůže být ve sporu pasivně legitimováno, a proto změnil rozsudek okresního soudu.

Pochybení Ústavní soud neshledal ani v jasné (a z povahy věci objektivně stručné) argumentaci Nejvyššího soudu. Ústavní soud dále připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí stěžovatelčina dovolání, nelze považovat za porušení jejích základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení

sp. zn.

). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení

sp. zn.

a

). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu je naprosto zřetelná a jasná.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. února 2017

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu