Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1542/16

Ústavní soud rozhodl dne 2. února 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Toyota Peugeot Citroen Automobile Czech, s. r. o., se sídlem Na Hradbách 126, 280 02 Kolín, zastoupené JUDr. Jaroslavem Srbem, advokátem se sídlem Revoluční 15, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. února 2016 č. j. -234 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2014 č. j. -167, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky a 2) Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti a) Okresního soudu v Kolíně a b) Vincenta Šipoše, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka (dále rovněž "žalovaná") napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva ve smyslu , odst. 3d (dále jen "") (státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví; každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá), y (povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod), y (právo vlastnit majetek), y (právo na spravedlivý proces), y (dále jen Ústava") zakotvující, že Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana), , odst. 4y (státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatnit jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon; každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá) a y (soudce je při rozhodování vázán zákonem; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem).

II.

Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, Okresní soud v Kolíně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 25. 11. 2013 č. j. -142 zamítl žalobu žalobce Vincenta Šipoše na určení, že výpověď z pracovního poměru ze dne 29. 7. 2011 daná žalovanou společností žalobci je neplatná. Soud prvního stupně na základě závazného právního názoru odvolacího soudu dospěl k závěru, že i ze závěrů znaleckého posudku MUDr. Jana Boháče bylo prokázáno, že ke dni výpovědi z pracovního poměru (ke dni 29. 7. 2011) byl žalobce nezpůsobilý k výkonu práce podle pracovní smlouvy ze dne 23. 4. 2007 ze zdravotních důvodů, které nebyly důsledkem nemoci z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí. Výpověď z pracovního poměru je tedy platná. Soud prvního stupně dále uvedl, že žalovaná společnost neměla povinnost zaměstnance převést na jinou práci za situace, kdy pro něj takovou práci neměla.

Krajský soud v Praze k odvolání žalobce v pořadí druhým rozsudkem ze dne 8. 4. 2014 č. j. -167 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalovanou žalobci dne 29. 7. 2011, je neplatná (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že s právním názorem soudu prvního stupně nelze souhlasit, neboť v mezidobí došlo k vývoji judikatury týkající se předpokladů platnosti výpovědi z pracovního poměru z důvodů zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance k výkonu dosavadní práce [ve smyslu ustanovení a e) ] a poukázal v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 12. 2013 sp. zn. z něhož vyplývá povinnost uvést v lékařském posudku, co bylo příčinou zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance dále konat práci podle pracovní smlouvy. Jestliže však lékařský posudek ze dne 8. 7. 2011 výslovně neuvádí, co bylo příčinou zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance k výkonu dosavadní práce, není způsobilým podkladem pro výpověď z pracovního poměru podle a výpověď z tohoto důvodu je neplatná.

O dovolání žalované rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 16. 2. 2016 č. j. -234, v němž dovolání žalované zamítl. Dovolací soud rozhodoval podle znění ve znění účinném do 31. 12. 2013 a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť v platném hmotném právu dosud nebyla řešena otázka, za jakých podmínek může dát zaměstnavatel výpověď z pracovního poměru zaměstnanci podle ustanovení , ve všech souvislostech.

Nejvyšší soud konstatoval, že platnost právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem k okolnostem, kdy byl právní úkon učiněn. I když obsah výpovědních důvodů podle a je obdobný, nelze je zaměňovat. V obou případech použití výpovědního důvodu je nezbytné vycházet ze závěrů lékařského posudku. V něm však, bez ohledu na to, že právní úprava náležitostí lékařského posudku s takovým rozlišováním v posudkovém závěru neuvažuje, musí být uvedeno (či z něj bez pochybností musí vyplývat), co je příčinou nezpůsobilosti zaměstnance konat dosavadní práci. Jestliže podkladový lékařský posudek takový závěr ke dni výpovědi neobsahuje, nelze již tento nedostatek napravit pozdějším doplňováním skutkového stavu o nový lékařský posudek.

III.

Ústavní stížnost splňuje náležitosti a podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Stěžovatelka ke skutkové stránce projednávané věci uvádí, že závěr, vyplývající z lékařského posudku poskytovatele závodní preventivní péče, odpovídal výpovědnímu důvodu podle ustanovení . Proti těmto závěrům lékařského posudku se žalobce, po jeho obdržení, neodvolal. Neplatnost, resp. neurčitost předmětného lékařského posudku žalobce namítl až po roce od podání žaloby.

Podle názoru stěžovatelky předmětný lékařský posudek vydaný společností Kardia, s. r. o. splňoval náležitosti stanovené vyhláškou o zdravotnické dokumentaci (), byl v souladu s a byl žalobci včas a řádně předán. S odkazem na ustanovení zákona o zdraví lidu a příslušnou část Přílohy č. 1 stěžovatelka tvrdí, že lékařský posudek nemusí obsahovat označení, resp. vymezení onemocnění, které bylo příčinou nezpůsobilosti zaměstnance konat dosavadní práci, ale jen označení nemoci z povolání podle zvláštního právního předpisu.

Skutečnost, že žalobce nebyl schopen dále vykonávat dosavadní práci ze zdravotních důvodů, prý byla prokázána i znaleckým posudkem MUDr. Boháče, který ve znaleckém posudku ze dne 8. 8. 2013 konstatoval, že žalobce není zdravotně způsobilý k výkonu dosavadní práce z důvodu nemajícího původ v nemoci z povolání nebo ohrožení takovou nemocí, ale z důvodu "obecného onemocnění" existujícího ke dni výpovědi.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že před podáním výpovědi dodržela všechny povinnosti stanovené jí . Nelze jí vytýkat formální nedostatky podkladového lékařského posudku, za které není odpovědná a který v době dání výpovědi nemohla předvídat. Předmětnému lékařskému posudku nelze rovněž vytýkat, že by z jeho obsahu nebylo dostatečné zřejmé, zda obsahuje podklad pro výpovědní důvod podle ustanovení nebo , neboť v případě výpovědního důvodu podle ustanovení by v něm muselo být uvedeno označení nemoci z povolání, což se však nestalo. Za nesprávný považuje stěžovatelka i názor dovolacího soudu, že nedostatky znaleckého posudku nelze napravit až v průběhu soudního řízení. Stěžovatelka poukazuje na komentáře k od autorů: Bělina, M. a kol., C. H. Beck, vydání 2. z roku 2015, kde na str. 329, resp. 331 dospívá autorský kolektiv k odlišnému závěru.

Stěžovatelka rovněž namítá, že závazná právní úprava lékařských posudků je úpravou veřejnoprávní a kogentní, kde jsou jasně stanoveny veškeré náležitosti, které v návaznosti na výpovědní důvody uvedené v ustanovení a písm. e) nelze dotvářet výkladem či soudním uvážením. Podle názoru stěžovatelky je výklad právních předpisů i právní závěr obsažený v rozhodnutích napadených ústavní stížností, v extrémním nesouladu s požadavky ústavnosti a spravedlnosti, zahrnuje i prvek libovůle, je v rozporu s provedenými důkazy a skutkovým zjištěním.

IV.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především uvádí, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého procesu v rovině ústavního posouzení věci představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí.

Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; obecné soudy aplikovaly podústavní právo ústavně konformním způsobem.

Stěžejní námitkou stěžovatelky je údajně vadný výklad ustanovení , , v tehdy platném znění. Touto otázkou se však podrobně zabýval zejména Nejvyšší soud České republiky v napadeném rozsudku, v němž uvedl, že výpověď daná zaměstnanci musí splňovat stanovené předpoklady ( ), mezi něž nepochybně patří, vedle dalších náležitostí i skutkové vymezení výpovědního důvodu, a to tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným výpovědním důvodem, a to pod sankcí neplatnosti výpovědi ( ), přičemž důvod výpovědi nesmí být dodatečně měněn. Z logiky věci tedy plyne, že dá-li zaměstnavatel výpověď zaměstnanci proto, že zaměstnanec pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě způsobilost vykonávat dosavadní práci podle pracovní smlouvy [ ], musí být v lékařské zprávě určitě a jednoznačně vymezen i důvod ztráty jeho (zdravotní) způsobilosti.

Výpověď z pracovního poměru daná zaměstnanci je nepochybně z hlediska pracovněprávních vztahů velmi významným zásahem do ústavně zaručených práv zaměstnance ve smyslu d a nese sebou řadu sociálních a často i osobních problémů. Je proto nutné požadovat, aby i výpovědní důvod byl skutkově vymezen jasně a určitě tak, aby s podstatou výpovědního důvodu nemohlo být později (např. v průběhu sporu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru) jakkoli manipulováno.

Dovolací soud ve svém rozsudku poukázal na řadu svých rozhodnutí, které absenci součásti lékařského posudku sankcionují neplatností dané výpovědi.

Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud interpretoval základní právní předpis pracovního práva způsobem, který odpovídá zásadě právní jistoty a stability pracovněprávních vztahů, a je zcela v souladu s platnou judikaturou Ústavního soudu.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu