Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 294/17

Ústavní soud rozhodl dne 7. února 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. U., t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, Balková 1, 331 65 Tis u Blatna, zastoupeného Mgr. Ing. Jakubem Backou, advokátem, se sídlem v Praze 10, Sevastopolská 378/16, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. ledna 2017 č. j. -65, spojené s návrhem na vyslovení naléhavosti věci, a s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Ministerstva vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel dne 30. ledna 2017 návrh ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jímž se M. U. (dále jen "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhá přednostního projednání věci ve smyslu , odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen " ") dle , a zrušení napadeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 odst. 1 d (dále jen " ").

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí krajského soudu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Ministerstva vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, ze dne 15. prosince 2016 č. j. OAM-1955/DS-PR-P18-2016 (dále jen "rozhodnutí správního orgánu"), bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany stěžovateli zastaveno podle , o azylu, ve znění pozdějších předpisů, a to pro nepřípustnost podle zákona o azylu, a jako stát příslušný k posouzení podané žádosti dle článku 3 Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen "nařízení Dublin III"), byla stanovena Bulharská republika.

Žalobou ze dne 3. ledna 2017, doručenou dne 5. ledna 2017, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí správního orgánu. Současně s žalobou podal stěžovatel ke návrh na přiznání odkladného účinku žaloby dle in fine zákona o azylu.

Ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl návrh na přiznání odkladného účinku žalobě.

III.

Stěžovatel v podané ústavní stížnosti předně namítá, že se nedostatečně zabýval jeho námitkami formulovanými v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, a v jejím doplnění ze dne 8. ledna 2017, především nezohlednil stěžovatelem citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu stran rozhodování o přiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí správního orgánu v azylových věcech. V takovém opomenutí krajského soudu stěžovatel spatřuje zásah do práva na spravedlivý proces.

Stěžovatel dále konstatuje, že v případě jeho předání do Bulharské republiky na základě nařízení Dublin III, by byl v této zemi podroben "nelidskému mučení a zacházení, kterého se obává"; ostatně právě tato obava stěžovatele vedla k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu. Z tohoto důvodu stěžovatel považuje projednání jeho ústavní stížnosti mimo pořadí dle , jakož i odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu za důvodné, jelikož jeho věc nesnese odkladu.

Dne 2. února 2017 stěžovatel doplnil podanou ústavní stížnost o závěry rozsudku soudu v Haagu (Court of The Hague) ze dne 13. května 2016 č. j. 16/7663 a 16/7665, který konstatoval, že v případě, že by předání mělo vést k umístění žadatelů do zcela nevyhovujících azylových zařízení, nebo dokonce do detence, je takové předání v rozporu s článkem 3 odst. 2 nařízení Dublin III, a tedy i v rozporu s článkem 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel odkazuje na text zveřejněný na internetové adrese http://www.asylumlawdatabase.eu/en/case-law/netherlands-%E2%80%93-court-hague-13-may-2016-167663-and-167665#content.

IV.

Ve světle výše předložených námitek Ústavní soud přezkoumal obsah napadeného rozhodnutí krajského soudu, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost, byť splňující všechny formální náležitosti ve smyslu , je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2016

sp. zn.

, jež je veřejnosti dostupné, stejně jako všechna níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz).

Stran stěžovatelem tvrzených nedostatků napadeného rozhodnutí spočívajících v nevypořádání se se stěžovatelem citovanými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu považuje Ústavní soud za nezbytné poukázat na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 18. září 2014

sp. zn.

, z něhož při svém rozhodování vycházel i .

V citovaném rozhodnutí Ústavní soud podrobně vyložil pravidla obsažená v článku 3 odst. 2 nařízení Dublin III, přičemž konstatoval, že "správní soudy musí při přezkumu rozhodnutí správního orgánu, kterým byl určen státem příslušným k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu jiný členský stát Evropské unie a na jehož základě má dojít k přemístění žadatele o azyl do tohoto členského státu, vždy zvažovat nejen vnitrostátní právní úpravu, nýbrž také to, zda v uvedeném členském státě, do kterého má být žadatel přemístěn, nedochází k výše uvedeným systematickým nedostatkům ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Tato povinnost se přitom promítá jak do rozhodování o předmětu žaloby, tak do rozhodování o tom, zda jí má být přiznán odkladný účinek. Jeho nepřiznání by totiž mohlo mít za následek, že dojde k přemístění stěžovatele na základě vykonatelného rozhodnutí Ministerstva vnitra, ačkoliv posléze soud uzná, že situace v určitém členském státě s ohledem na čl. 3 Úmluvy takovéto přemístění neumožňuje. Tím není řečeno, že odkladný účinek má být přiznán vždy, například i v případech, kdy takováto obava zjevně neobstojí. Jestliže ale takováto zjevnost chybí, pak nelze považovat za dostatečný argument pro nepřiznání odkladného účinku pouhou skutečnost, že k přemístění má dojít do jiné členské země Evropské unie, která je povinna v souladu s nařízením Dublin III posoudit žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany v meritu věci objektivně a nestranně v souladu se základními zárukami a zásadami azylového práva."

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že se v souladu se shora citovaným nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

zabýval nejen vnitrostátní právní úpravou, ale také tím, zda ve státu příslušném pro posouzení žádosti stěžovatele o mezinárodní právní ochranu nedochází k systematickým nedostatkům ve smyslu článku 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Tvrzení stěžovatele stran možného vzniku újmy neshledal jako dostačující, resp. tato označil za "obecná a zcela nepostačující k prokázání možné újmy, jež by mohla stěžovateli v případě nepřiznání odkladného účinku vzniknout." konstatoval, že žalobce své argumenty nerozvádí, nespecifikuje a neuvádí, o co svá tvrzení opírá. V návaznosti na uvedené následně doplnil, že "Bulharská republika není zemí, vůči které by se příslušné orgány Evropské unie vyjádřily ve smyslu zdržení se transferu žadatelů o mezinárodní ochranu, tak jak je to v případě Řecké republiky".

Ve světle uvedeného proto nelze postup krajského soudu, který na základě uvedených zjištění nepřiznal žalobě stěžovatele odkladný účinek, považovat za jsoucí v rozporu s právem na spravedlivý proces. Ústavní soud nepřitakal námitce stěžovatele stran nedostatku odůvodnění, resp. nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud neshledal důvody pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dle , neboť jak již konstatoval , v případě stěžovatele není zřejmé, že by jeho předání do Bulharské republiky vedlo ke zhoršení jeho procesních práv, natož pak že by stěžovatel měl být podroben nelidskému zacházení nebo mučení. Stěžovatel tuto svoji obavu nijak nepodložil.

Stěžovatelův poukaz na závěry soudu v Haagu, neshledal Ústavní soud jako přiléhavý, neboť na základě tvrzení stěžovatele není zřejmé, že by situace popsaná v uvedených rozhodnutích nizozemského soudu měla nastat i v jeho případě.

Protože Ústavní soud nezjistil porušení základních práv a svobod, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení , jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. O návrhu stěžovatele na vyslovení naléhavosti věci již samostatně nerozhodoval, neboť se stal v důsledku tohoto usnesení obsoletním.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu