Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 4047/16

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Okresní stavební bytové družstvo Teplice, se sídlem Střední ulice 1057/11, Teplice, zastoupené Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou se sídlem Dubská 390/4, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 3. 10. 2016, č. j. -73, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 9. 12. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu písm. d) y (dále jen " ") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, se podává, že stěžovatel jako žalobce podal na Jaroslava Kriesla žalobu s tím, že žalovaný byl členem bytového družstva stěžovatele a zároveň nájemcem družstevního bytu v žalobě specifikovaného, a to na základě nájemní smlouvy. Žalovaný ovšem podle stěžovatele dlužil na nájemném a na úhradách za služby spojených s předmětným bytem částku ve výši 19.765 Kč. Okresní soud v Liberci přitom rozsudkem ze dne 16. 3. 2016, č. j. -52 uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli částku 19.765 Kč s příslušenstvím (výrok I) a náhradu nákladů řízení (výrok II).

3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ústavní stížností napadeným usnesením rozsudek okresního soudu zrušil a řízení zastavil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud se totiž ztotožnil s odvolací námitkou žalovaného, podle níž projednání a rozhodnutí věci brání překážka věci zahájené, neboť o téže věci běží již dříve zahájené jiné řízení u soudu. Ze spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. pak odvolací soud zjistil, že stěžovatel podal dne 2. 6. 2014 proti žalovanému žalobu o zaplacení částky 58.113 Kč s příslušenstvím. Předmětem řízení tehdy stěžovatel učinil mimo jiné částku 49.325 Kč, což jsou dlužné zálohy na nájemné a služby spojené s nájmem předmětného družstevního bytu. V době podání uvedené žaloby ve věci vedené pod sp. zn. ještě nebyly služby za rok 2013 vyúčtovány a nebyly ani splatné. Žalovány proto byly sjednané zálohy za měsíc leden až květen roku 2013 ve výši 49.325 Kč. Okresní soud vzal tehdy v potaz výši sjednaných záloh adekvátní skutečné spotřebě, tedy bezdůvodnému obohacení žalovaného, a žalobě v plném rozsahu vyhověl. K odvolání žalovaného byl ovšem rozsudek vydaný okresním soudem v řízení pod sp. zn. odvolacím soudem zrušen a věc byla nalézacímu soudu vrácena se závazným právním názorem, že v dalším řízení se bude okresní soud zabývat skutečnou výší bezdůvodného obohacení z titulu spotřeby služeb za uvedené období roku 2013. Stěžovateli totiž nárok na zaplacení žalovaných plateb již zanikl a je třeba se zabývat skutečnými náklady, které v souvislosti s předmětným bytem vznikly. Z výše uvedeného tedy podle krajského soudu vyplývá, že před Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. bylo již dříve zahájeno řízení mezi týmiž účastníky o témže předmětu řízení, a tato překážka brání pokračovat odvolacímu soudu ve věci. Proto muselo být odvoláním napadené rozhodnutí zrušeno a řízení zastaveno.

4. Podstatou ústavní stížnosti je námitka, že rozhodnutí krajského soudu bylo pro stěžovatele překvapivé a nepředvídatelné, když mu krajský soud neavizoval, že věc posoudí jinak než nalézací soud [k překvapivosti rozhodnutí stěžovatel příkladmo odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013,

sp. zn.

(N 92/69 SbNU 435), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Odvolací soud napadené rozhodnutí vydal bez nařízení jednání, tedy za skutkové situace, která byla prokázána před nalézacím soudem. Z toho je ovšem nutno podle stěžovatele vyvodit pouze jediný závěr, a to ten, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, když závěr odvolacího soudu je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Z listin založených do spisu totiž podle stěžovatele vyplývá, že jeho požadavek nebyl duplicitní, neboť vyúčtování záloh je vyjádřením rozdílu mezi předepsanými zálohami a skutečnou spotřebou.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. K právě projednávané věci je nutno v prvé řadě uvést, že předmětem sporu je ve svém důsledku částka 19.765 Kč a stěžovatel je právnickou osobou, což podle ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. k tomu například usnesení ze dne 15. 11. 2016,

sp. zn.

) posiluje zdrženlivost, s níž Ústavní soud do takovýchto věcí - označovaných jako bagatelní - zasahuje.

8. Nezávisle na této skutečnosti nicméně Ústavní soud konstatuje, že žalovaný námitku překážky věci zahájené vznesl ve svém odvolání a stěžovatel se k němu písemně vyjadřoval. Netvrdí přitom například, že by se odvolací soud s jeho vyjádřením k odvolání nedostatečně vypořádal, když argumentačně setrvává toliko na tvrzené překvapivosti usnesení krajského soudu. Stěžovatel tak evidentně přinejmenším mohl počítat s eventualitou, že odvolací soud se s námitkou vznesenou žalovaným může ztotožnit. Usnesení krajského soudu tak podle Ústavního soudu není překvapivé, a to ani při zohlednění judikatury Ústavního soudu, na kterou stěžovatel bez náležité reflexe k jeho věci odkazuje.

9. Z Ústavního hlediska konečně - i přes naznačenou zdrženlivost přezkumu - není zjevně nelogický ani závěr odvolacího soudu, na němž svoji úvahu o překážce věci zahájené založil. Pokud totiž v jiném řízení má okresní soud posuzovat (a stěžovatel to v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňuje) skutečnou výši bezdůvodného obohacení žalovaného vůči stěžovateli z titulu dlužného nájemného a spotřeby služeb s bytem spojených, pak nejde o nic jiného, než o stěžovatelem v ústavní stížnosti proklamovaný rozdíl mezi zálohovými platbami a skutečnou spotřebou. V obou řízeních tak jde o to, co žalovaný stěžovateli skutečně dluží, resp. o to, co opravdu spotřeboval.

10. Podle Ústavního soudu lze tedy uzavřít, že zrušil-li krajský soud v projednávané věci rozhodnutí nalézacího soudu a zastavil-li dané řízení, postupoval ústavně souladným způsobem. Ústavní soud proto konstatuje, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. ledna 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu