Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3850/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jana Musila a Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje o ústavní stížnosti Mgr. Jindřicha Krbce, zastoupeného Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem se sídlem v Mělníku, Fibichova 218, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2016, č. j. -357, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015, č. j. -323, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze potvrdil rozsudkem ze dne 23. 9. 2015, č. j. -323, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 3. 2015, č. j. -292, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal na žalovaném - vlastníkovi domu, v němž byl stěžovatel v minulosti nájemcem bytu - zaplacení částky 287 867,59 Kč s příslušenstvím. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 8. 2016, č. j. -357, odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu.

Nalézací soud dospěl k závěru, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení nelze přiznat, neboť stěžovatel neprokázal, že mu svědčilo právo užívání či nájmu k prostorám, v nichž byla umístěna půdní vestavba (jejímž vybudováním mělo dojít ke zhodnocení bytu a vzniku obohacení). Mimoto neshledal pasivní věcnou legitimaci žalované, neboť dům nabyla v restituci - na základě dohody o vydání věci ze dne 13. 12. 1990, přičemž však k realizaci vestavby došlo mezi červencem 1988 a srpnem 1990. Nadřízené soudy dodaly, že vzhledem k rozsahu a charakteru provedených stavebních úprav zanikla půdní vestavbou původní a vznikla zcela nová bytová jednotka; právo osobního užívání tím zaniklo, a to ještě před nabytím domu žalovanou, a aniž by byl nově vzniklý byt stěžovateli přidělen do osobního užívání.

Proti rozhodnutím dovolacího a odvolacího soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 21. 11. 2016 a navrhuje, aby je Ústavní soud zrušil. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle d, který spatřuje v závěru obecných soudů, že půdní vestavbou zanikla původní a vznikla nová bytová jednotka, čímž zaniklo právo osobního užívání.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je v souladu s , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), zastoupen advokátem; rovněž není nepřípustná podle téhož zákona. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů - jeho úkolem je výhradně přezkoumávat, zda z jejich strany nedošlo k vykročení z ústavního rámce rozhodovací činnosti.

Obecné soudy dospěly na základě (mezi stranami nesporných) skutkových zjištění k ústavně konformnímu právnímu závěru, že půdní vestavba představovala tak významný stavební zásah (dříve se jednalo o byt 1+1, nově vznikl zcela odlišný byt o velikosti 3+1), že zanikla původní a vznikla nová bytová jednotka. Právo osobního užívání tím zaniklo v intencích , v tehdy účinném znění, a navazující ustálené judikatury Nejvyššího soudu, a pokud nebyl nově vzniklý byt stěžovateli přidělen do osobního užívání, nemohlo se jeho užívací právo následně ani transformovat na nájem podle téhož zákona. Tomuto závěru odpovídaly i okolnosti, které vyšly v řízení najevo, totiž že vestavba nebyla zahrnuta do dokumentace týkající se užívání bytu a po převzetí domu žalovanou byly s vestavbou spojeny vleklé nejasnosti a spory ohledně stěžovatelova užívání bytu, které přetrvaly až do uzavření nové nájemní smlouvy dne 28. 3. 1995, a projevovaly se i po celou další dobu nájemního vztahu.

Stěžovatel navíc v ústavní stížnosti brojí pouze proti části důvodů, které civilní soudy vedly k zamítnutí žaloby; žádným způsobem nereaguje na další nosné části odůvodnění jejich rozsudků, týkající se unesení břemena důkazního, a zejména absence pasivní věcné legitimace žalované, která dům nabyla v restituci na přelomu let 1990 a 1991 - s odstupem času po realizaci půdní vestavby. Žaloba o vydání bezdůvodného obohacení pak byla podána teprve 4. 1. 2012, tedy po více než 21 letech po kolaudaci vestavby v srpnu 1990 a po definitivním ukončení nájmu bytu stěžovatelem ke dni 30. 9. 2011.

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu