Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1692/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o návrhu stěžovatelky JUDr. Irmy Spurné, zastoupené JUDr. Miloslavou Wipplingerovou, Ph.D., LL.A., advokátkou se sídlem v Plzni, Pražská 45, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2015 č. j. -1803, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. října 2011 č. j. -1758 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 2. listopadu 2007 č. j. -1528 ve znění opravného usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 17. ledna 2008 č. j. -1567, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město, jako účastníků řízení, a 1) Ing. Petra Spurného a 2) IDM ECONOMY, s. r. o., sídlem K Řece 717/16, Plzeň, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces zaručeného Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a d (dále jen "").

2. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, kterého se stěžovatelka účastnila jako žalovaná.

3. Žalobou ze dne 13. 7. 1999 podanou u Okresního soudu Plzeň - město (dále jen "okresní soud") proti stěžovatelce a vedlejší účastnici 2) se vedlejší účastník 1) domáhal určení vlastnického práva k nemovitým věcem, konkrétně určení, že předmětné nemovité věci patří do společného jmění manželů.

4. Výrokem I. rozsudku okresního soudu ze dne 2. 11. 2007 č. j. -1528 ve znění opravného usnesení okresního soudu ze dne 17. 1. 2008 č. j. -1567 bylo určeno, že kupní smlouva uzavřená dne 14. 12. 1998 mezi vedlejším účastníkem 2) a stěžovatelkou je neplatná. Výrokem II. bylo dále určeno, že nemovité věci, které byly předmětem této neplatné smlouvy, patří do společného jmění manželů. Výrokem III. bylo rovněž určeno, že ideální spoluvlastnický podíl v rozsahu 27/36 k v tomto výroku specifikovaným nemovitým věcem patří do společného jmění manželů, a výrokem IV. byl zamítnut návrh na určení, že spoluvlastnický podíl na těchto nemovitých věcech v rozsahu 4/36 patří do společného jmění manželů.

5. Proti rozsudku okresního soudu podaly stěžovatelka a vedlejší účastnice 2) odvolání. Stěžovatelka napadla pouze výroky I. a II. a výroky o nákladech řízení. Konkrétně uvedla, že věc rozhodovala vyloučená soudkyně, která stranila vedlejšímu účastníkovi 1), nesprávně hodnotila důkazy a nesprávně posoudila věc po stránce právní. Rovněž namítala, že nebyly provedeny všechny navržené důkazy a skutkový stav byl zjištěn neúplně.

6. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 10. 2011 č. j. -1758 byl rozsudek okresního soudu v rozsahu napadených meritorních výroků potvrzen, změněny byly pouze výroky o nákladech řízení. Podle krajského soudu provedl okresní soud všechny důkazy rozhodné pro správné posouzení věci a ze svých zjištění vyvodil odpovídající skutkové i právní závěry.

7. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka a vedlejší účastnice 2) dovolání. Stěžovatelka konkrétně uvedla, že závěry krajského soudu spočívají na nesprávném posouzení věci.

8. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015 č. j. -1803 bylo dovolání zamítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že ze závěrů okresního a krajského soudu zřetelně vyplývá skutečnost, že předmětné nemovité věci byly nabyty za tím účelem, aby sloužily oběma manželům.

II.

Argumentace stěžovatelky

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s rozhodnutími všech obecných soudů, kdy uvedla, že jimi bylo zasaženo do jejích základních práv, zejména práva na spravedlivý proces.

10. Stěžovatelka v prvé řadě uvedla, že obecné soudy při svém rozhodování v extrémním rozporu s provedenými důkazy aplikovaly na souzenou věc české hmotné právo, ač sama měla prokázat, že majetkové poměry účastníků se řídí a projednávají podle práva německého. Odůvodnění obecných soudů, proč by se daná věc měla posuzovat podle českého práva, označuje jako obecné a povrchní.

11. Podle stěžovatelky došlo v řízení k dalším pochybením. Právní názor obecných soudů ohledně nemovitých věcí je podle ní v rozporu s hmotným právem, konkrétně , , ve znění ke dni dražby předmětných nemovitých věcí. Z žádného z provedených důkazů podle stěžovatelky totiž nevyplývá, že by předmětné nemovité věci byly nabyty za účelem společného podnikání. Obecné soudy navíc měly nekonformně hodnotit provedené důkazy.

12. Na základě uvedeného stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

III.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.

14. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle Úmluvy a y je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996,

sp. zn.

(U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

15. Tento závěr však v nyní posuzované věci nelze učinit.

16. Argumentace stěžovatelky dosahuje ústavní úrovně pouze v jediném bodě, a to zda měla být věc posuzována podle českého, nebo německého práva. Ostatní obsah ústavní stížnosti je pouhou polemikou s provedeným dokazováním, konkrétně s hodnocením důkazů. Pokud však závěry obecných soudů, proč podle v době nabytí nemovitých věcí účinné právní úpravy spadají tyto věci do společného jmění manželů, jsou řádně zdůvodněny, byť odlišně od přesvědčení stěžovatelky, není ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodovací pravomoci přípustná.

17. K tvrzením stěžovatelky, že odůvodnění závěru o českém právu jako právu rozhodném je obecné a povrchní, uvádí Ústavní soud následující. Námitku uplatňující německé právo jako rozhodné uplatnila stěžovatelka již v řízení před okresním soudem. Ten se s ní velmi podrobně vypořádal na str. 7 a 8 napadeného rozsudku. Konkrétně uvedl, že z dokazování jednoznačně vyplynulo, že vedlejší účastník 1) je státním občanem České republiky. V nyní posuzované věci bylo podle okresního soudu současně zřejmé, že všechny nemovité věci tvořící předmět sporu se nacházejí na území České republiky, a proto lze učinit závěry o aplikaci práva podle místa, kde se věc nachází. V rámci odvolání stěžovatelka uvedla, že poslední nabyté občanství vedlejšího účastníka 1) je německé, kdy rovněž nelze připustit, aby se osobní vztahy mezi manžely posuzovaly podle práva německého a majetkové vztahy podle práva jiného. K tomu krajský soud uvedl, že v době podání žaloby měli stěžovatelka i vedlejší účastník 1) české státní občanství. Závěr o českém právu jako rozhodném byl bez dalšího přijat i Nejvyšším soudem v dovolacím řízení. Na základě uvedeného je proto nutné odmítnout tvrzení stěžovatelky, že zdůvodnění obecných soudů o českém právu jako rozhodném je obecné a povrchní.

18. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu