Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3701/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti CREVISTON a. s., sídlem Kolbenova 923/34A, Praha 9, zastoupené Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem, sídlem Perlová 5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2016 č. j. -398, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2015 č. j. -336, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. října 2013 č. j. -186, ve znění opravného usnesení ze dne 21. února 2014 č. j. -260, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Karla Pecha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen " ") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena její práva, jež lze souhrnně podřadit pod právo na spravedlivý proces [stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na a d (dále jen " ") a na y].

2. Z odůvodnění ústavní stížnosti je nicméně patrné, že stěžovatelka svojí argumentací napadá i v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008

sp. zn.

- všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, Praha: ASPI, 2004, č. 3, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jejího podání.

3. K věci samé lze uvést, že v záhlaví citovaným rozsudkem obvodního soudu byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi obnos přesahující ve svém souhrnu částku 48 025 000 Kč (právě vyčíslená částka se sestává z provize za zprostředkování koupě nemovitých věcí, ze smluvní pokuty a úroků z prodlení).

4. K odvolání stěžovatelky bylo v záhlaví citovaným rozsudkem městského soudu rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, neboť nalézací soud podle odvolacího soudu provedl dokazování v dostatečném rozsahu a z provedených důkazů učinil správné skutkové i právní závěry, přičemž se s námitkami stěžovatelky v odůvodnění svého rozsudku dostatečně vypořádal.

5. Následné dovolání stěžovatelky bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť stěžovatelka v dovolání podle Nejvyššího soudu neuvedla žádné námitky, které by mohly založit přípustnost dovolání.

II.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pak v daném kontextu zejména namítá, že smlouva o zprostředkování nikdy nebyla uzavřena a pokud vedlejší účastník předkládá úředně ověřenou kopii této smlouvy, pak tato musela být antidatována. Poměrně značnou část stížnostní argumentace stěžovatelka věnuje pochybení prvostupňového soudu, kvůli němuž se nemohla zúčastnit jednání, na němž byl prvostupňový rozsudek vyhlášen (soud totiž zaprotokoloval nesprávné datum); stěžovatelka tak nemohla například využít svého práva podat odvolání do protokolu při jednání soudu. Dále stěžovatelka namítá, že v řízení před nalézacím soudem nebyly provedeny všechny jí navrhované důkazy (zejména nebyli vyslechnuti stěžovatelkou navržení svědci - srov. bod 66 ústavní stížnosti - kteří by mohli potvrdit, že smlouva o zprostředkování uzavřena nebyla, respektive byla podepsána až následně s úmyslem vymoci na stěžovatelce extrémně vysoké plnění). Soudy rovněž dezinterpretovaly stěžovatelkou uzavřené související smlouvy, z nichž nesprávně existenci smlouvy o zprostředkování dovodily.

III.

Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení .

9. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

10. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

11. Namítá-li stěžovatelka, že jí chybou nalézacího soudu nebylo umožněno zúčastnit se vyhlášení prvostupňového rozhodnutí, pak nelze než konstatovat, že k takové chybě skutečně došlo. Stěžovatelka v dané souvislosti obsáhle argumentuje zejména judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu vztahující se k právu na projednání věci v přítomnosti účastníka řízení. Stěžovatelce lze dát zapravdu v tom, že tímto požadavkem je zajištěno, že účastník řízení tak může nejúčinněji hájit svá práva a soud může argumentaci i tvrzení účastníka hodnotit nezprostředkovaně a tím i nejobjektivněji. Na druhou stranu stěžovatelka přehlíží, že při jednání, jehož se chybou soudu nemohla zúčastnit, již nebyla věc posuzována či rozhodována, ale došlo jen k vyhlášení rozhodnutí, k němuž soud dospěl tak jako tak v nepřítomnosti účastníků řízení. Stěžovatelka tak fakticky v ústavní stížnosti netvrdí žádnou skutečnost, která by s tímto pochybením soudu souvisela a stěžovatelčina práva na spravedlivý proces se jakkoliv reálně dotkla.

12. Stěžovatelce se rovněž nepodařilo prokázat, že by smlouva o zprostředkování uzavřena nebyla, resp. že by byla uzavřena později, než tvrdil vedlejší účastník. Nad rámec odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí k tomu Ústavní soud dodává, že smlouva o zprostředkování může být uzavřena i ústně (respektive konkludentně). Už proto není podstatné, zda vedlejší účastník předložil soudu originál nebo jen úředně ověřenou kopii smlouvy. Rozhodující naopak v této souvislosti je, že právní vztah mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem existoval, neboť uzavření zprostředkovatelské smlouvy mezi nimi vyplývá i ze smluvního rámce dalších aktivit stěžovatelky - zde Ústavní soud odkazuje zejména na přiléhavý rozbor smlouvy mezi vedlejším účastníkem a společností RICHCLIFF, jež na předmětnou smlouvu o zprostředkování navazuje (srov. k tomu str. 4 rozsudku nalézacího soudu).

13. Nevyslechl-li prvostupňový soud všechny stěžovatelkou navrhované svědky, učinil tak proto, že tito sami ve svých čestných prohlášeních určených soudu tvrdí, že o sporné smlouvě o zprostředkování nic neví ani ji nikdy neviděli. Těžko se tak mohou i podle Ústavního soudu vyjádřit k tomu, kdy byla skutečně uzavřena (byť, jak bylo vysvětleno, tato okolnost ani není podstatná - srov. k tomu str. 6 rozsudku nalézacího soudu). Tvrdí-li stěžovatelka konečně, že obecné soudy nesprávně hodnotily učiněná skutková zjištění, pak s takovýmto závěrem se Ústavní soud neztotožňuje a naopak na ústavní stížností napadená rozhodnutí pro stručnost odkazuje s tím, že se stěžovatelka v ústavní stížnosti například dostatečně nevypořádává se vztahem mezi zpochybňovanou zprostředkovatelskou smlouvou umožňující koupi výše zmíněných nemovitostí a následným kapitálovým převzetím stěžovatelky, kdy tyto nemovitosti byly pro kapitálový vstup nových akcionářů do stěžovatelky rozhodující.

14. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. ledna 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu