Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1828/16

Ústavní soud rozhodl dne 21. prosince 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Leopolda Dvořáka, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 57, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 3. 2016 sp. zn. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2015 č. j. -197 a proti usnesení Mgr. Marka Jenerála, soudního exekutora Exekutorského úřadu Zlín, ze dne 7. 5. 2014 č. j. 177 EX 10960/13-167, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Brně a Mgr. Marka Jenerála, soudního exekutora Exekutorského úřadu Zlín, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 6. 6. 2016 Leopold Dvořák (dále jen "povinný" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v exekuční věci oprávněné Waldviertler Sparkasse Bank, AG, se sídlem Zwettl, Sparkasseplatz 3, Rakouská republika, v České republice podnikající prostřednictvím své organizační složky pod IČ: 49060724, se sídlem v Jindřichově Hradci, Klášterská 126/II (dále jen "oprávněná"). Stěžovatel je v této exekuční věci osobou povinnou.

I.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.

Po pravomocném nařízení exekuce usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. 9. 2007 č. j. -7, byl pověřeným soudním exekutorem Exekutorského úřadu Zlín Mgr. Markem Jenerálem (dále jen "soudní exekutor") vydán dne 9. 10. 2007 exekuční příkaz o provedení exekuce prodejem specifikovaných nemovitostí povinného v obci a katastrálním území Vranov nad Dyjí.

Dne 7. 5. 2014 usnesením č. j. 177 EX 10960/13-167 Mgr. Marek Jenerál, soudní exekutor Exekutorského úřadu Zlín (dále jen "soudní exekutor"), udělil příklep vydražitelce Monice Panajotovové na předmětné nemovitosti s příslušenstvím, za nejvyšší podání 880 000 Kč (výrok I).

Dne 24. 2. 2015 usnesením č. j. -197 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání povinného usnesení soudního exekutora ze dne 7. 5. 2014 č. j. 177 EX 10960/13-167 zčásti změnil, fakticky však potvrdil v upřesněném znění výrok o udělení příklepu vydražitelce. Odvolací soud uvedl, že námitka nepřiměřenosti způsobu exekuce prodejem nemovitostí nemůže být při rozhodování o odvolání proti usnesení o příklepu námitkou významnou. Bylo na povinném, aby tuto námitku v průběhu exekučního řízení uplatnil návrhem na zastavení exekuce, je-li prováděna prodejem předmětných nemovitostí. Takový návrh obsahem spisu není.

Dne 10. 3. 2016 usnesením sp. zn. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání povinného proti usnesení odvolacího soudu ze dne 24. 2. 2015 č. j. -197 odmítl jako nepřípustné. Poukázal na tvrzení povinného v dovolání, že odvolací soud "nesprávně posoudil vlastnické vztahy k nezapsané budově - stolárny na pozemku", která dílem zasahovala i do pozemku č. parc. X, který měl (má) povinný v nájmu, a v dražbě tudíž nebylo možno "prodat pouze část stavby společně s pozemkem a druhou část, větší či menší, ponechat v tzv. právním vakuu." Dovolací soud poukázal na svoji judikaturu, v níž opakovaně vysvětlil systém zákonné úpravy, rozdělující exekuci do několika relativně samostatných fází, z nichž v každé se řeší vymezený okruh otázek a z níž plyne, že ve fázi exekučního prodeje nemovitosti v dražbě se nelze skutkově či právně zabývat existencí, právní povahou, polohou a přístupem ke stavbě, ať již jde o součást či příslušenství (vy)dražené nemovité věci, jakož i případnými závadami věci, které mohly ovlivnit výši výsledné ceny nemovité věci a jejího příslušenství; řešení těchto otázek bylo uzavřeno v předchozí exekuční fázi pravomocným usnesením o určení ceny nemovité věci.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že ústavní stížnost podává z důvodů porušení práva na soudní ochranu dle a práva na ochranu vlastnictví dle , 2 a 4 d (dále jen " "); tvrdil, že právo na soudní ochranu mu bylo odepřeno a že k odnětí vlastnického práva došlo restriktivním a ústavně nekonformním výkladem, zaujatým obecnými soudy.

V části III ústavní stížnosti, nadepsané "Důvody ústavní stížnosti", stěžovatel poukázal na znění článku 36 odst. 1 a článku 11 odst. 1 věty první a druhé y a uvedl, že k porušení těchto článků y došlo postupem soudního exekutora v jeho věci. Argumentaci odvolacího soudu i soudu dovolacího v odůvodnění jejich rozhodnutí, stěžovatel označil za "výsledek přepjatého formalismu, vycházejícího z pouhého textu zákona a pomíjejícího účel zákonné úpravy." Stěžovatel opakoval, že k nepřípustnému odnětí vlastnického práva v důsledku dražby došlo postupem soudního exekutora, který "zcela v rozporu se skutečným stavem věci připustil pokračování exekučního řízení za situace, kdy rozsah předmětu dražby nebyl řádně zjištěn", k čemuž přispěl i znalcem zpracovaný znalecký posudek. Stěžovatel poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2008

sp. zn.

(N 184/51 SbNU 259) a ze dne 30. 6. 2004

sp. zn.

(N 90/33 SbNU 371), týkající se formalistického postupu orgánů veřejné moci, a dále uvedl, že skutečným důvodem vedoucím k nepřípustnému odnětí jeho vlastnického práva bylo porušení povinností soudním exekutorem. Závěrem stěžovatel opakoval, že v postupu obecných soudů spatřuje "projev přehnaného vypjatého formalismu, nerespektování požadavku vykládat zákon v souladu s jeho účelem".

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatou ústavní stížnosti, postrádající jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci, bylo opakované tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 a základního práva na ochranu vlastnictví dle článku 11 odst. 1 y, a to nezákonným postupem soudního exekutora při dražbě nemovitých věcí uvedených ve výroku I usnesení soudního exekutora ze dne 7. 5. 2014 č. j. 177 EX 10960/13-167, konané téhož dne.

Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud a dovolací soud v řízeních vedoucích k vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí postup soudního exekutora při dražbě jím původně vlastněných nemovitostí posoudily a dospěly k závěru, že šlo o postup souladný se zákonem.

Ústavní stížnost je tak jen pouhým opakováním námitek stěžovatelem již uplatněných v předcházejícím řízení, s nimiž se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vypořádaly. Za těchto okolností tudíž nezbývá než připomenout, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté y, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě nebylo zjištěno, není důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994

sp. zn.

(N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "k porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s y upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."

V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích ani ústavní stížnosti neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti naznačující porušení základního práva na spravedlivý proces. Zjevně neopodstatněným Ústavní soud shledal i tvrzení stěžovatele o porušení jeho základního práva na ochranu vlastnictví.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. prosince 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu Ústavního soudu