Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3560/16

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků jednotek Vltavská 484, Praha 5, se sídlem Vltavská 484/4, Smíchov, Praha 5, zastoupeného Mgr. Markem Zvěřinou, advokátem se sídlem Londýnská 123/36, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 8. 2016, č. j. -86, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 26. 10. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle písm. d) y (dále jen " ") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu a násl. d (dále jen "Listina"; zejména princip rovnosti dle ) a právo na ochranu vlastnictví podle y. Pro úplnost nutno dodat, že stěžovatel namítá též porušení y, nicméně teorie ústavního práva je sjednocena na názoru [srov. k tomu např. SLÁDEČEK, V., MIKULE, V., SUCHÁNEK, R., SYLLOVÁ, J. České republiky. 2. vyd.., Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2016, s. 1049], že y negarantuje základní práva, nýbrž pouze upravuje principy fungování soudů. Proto z tohoto článku nelze dovozovat zakotvení základního práva či konsekvence plynoucí z jeho případného porušení.

2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 shora citovaným rozsudkem uložil žalovaným Romaně Irlbekové a Vladimíru Volšičkovi povinnost zaplatit stěžovateli jako žalobci částku ve výši 878 Kč (výrok I). Stěžovateli naopak uložil povinnost každému z žalovaných zaplatit částku 2.580 Kč jako náhradu nákladů řízení. Vyšel přitom z toho, že předmětem řízení byl spor o náhradu škody ve výši 8.875,40 Kč z titulu poškození řetězové zábrany. Žalovaní totiž společným jednáním dne 21. 12. 2012 odřezali bruskou do země zapuštěný středový kovový sloupek spolu s postranními oky zabudovanými do zdí garáží, v nichž byl uchycen řetěz tvořící zábranu proti neoprávněnému vjezdu ke garážím. Žalovaní zábranu odstranili proto, aby umožnili své sousedce výjezd a vjezd z jí užívané garáže za touto zábranou. Během odřezávání zábrany pozoroval žalované z okna předseda výboru stěžovatele, který však k odvracení hrozící škody nezakročil. V době poškození sloupků v okolí nebyly ani žádné cedule s kontaktem na správce pozemku pro případ, že by někdo z oprávněných uživatelů chtěl vstoupit do prostoru za zábranou. V řízení také bylo prokázáno, že stěžovatel nechal zábranu opravit, oprava stála 9.600 Kč, z čehož po žalovaných požadoval částku ve výši 8.875,40 Kč.

3. Obvodní soud v napadeném usnesení uvedl, že chtěl-li stěžovatel zábranu opravit, pak škůdcům mohl vyúčtovat pouze náhradu nákladů za její uvedení do původního stavu. Náhrada škody totiž nemůže sloužit pro zlepšení zábrany například vybudováním dvou zcela nových postranních sloupků, jako se to stalo v právě projednávaném případě, neboť tím by se poškozený na úkor škůdců bezdůvodně obohatil. Proto soud z dokladů, které měl k dispozici, náhradu škody vyčíslil na částku 1.755 Kč, když konečnou náhradu škody ještě o polovinu snížil, neboť v jednání předsedy výboru stěžovatele spatřoval spoluzavinění poškozeného, neboť ten nedodržel svoji prevenční povinnost a žádným způsobem nezakročil k odvracení hrozící škody, byť odřezávání sloupků pozoroval. Nadto soud zdůraznil, že v prostoru zábrany či v okolí garáží nebyla žádná cedule s kontaktem na správce pozemku pro případ, že by někdo z oprávněných uživatelů garáží potřeboval do prostoru za zábranou vstoupit. O náhradě nákladů soud rozhodl tak, že jí přiznal žalovaným, neboť ti byli v řízení převážně úspěšní.

4. Stěžovatel spatřuje protiprávnost postupu obecného soudu zejména v dovozeném závěru o zlepšení řetězové zábrany nad rámec její původní hodnoty, aniž k tomu ovšem soud provedl jakékoliv dokazování. Další zcela extrémní porušení ústavněprávních principů stěžovatel spatřuje v závěru o spoluzavinění vzniku škody předsedou výboru stěžovatele. Jak totiž vyplynulo z provedeného dokazování, předseda výboru stěžovatele spatřil žalované provádět násilné odstranění řetězově zábrany bruskou. Na tuto skutečnost zareagoval přivoláním hlídky Policie ČR. Soud však nikterak nevyložil, jakým jiným způsobem přiměřeným okolnostem měl předseda výboru stěžovatele reagovat. Soud dále rovněž bez jakékoliv opory v provedeném dokazování konstatuje, že žalovaní jednali při poškození řetězové zábrany motivováni snahou umožnit vjezd sousedce do areálu garáží. Stěžovatel konečně poukazuje na skutečnost, že soud uznal žalovaným náhradu nákladu řízení i za účast na jednání před soudem, byť toto bylo velmi stručné a soud zde toliko vyzval účastníky ke smírnému řešení sporu. Ze všech těchto důvodů stěžovatel rovněž navrhuje, aby Ústavní soud uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem ve smyslu .

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich tvrzená pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své funkce v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

8. Této praxi ostatně odpovídá i zákonná úprava obsažená v , která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení či ]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva (viz písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011).

9. V nyní projednávané věci byl spor veden o částku 8.875,40 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani odvolání. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně. Dále je třeba uvést, že v daném případě k bagatelní povaze rozhodované věci přistupuje dále skutečnost, že se stěžovatelem uplatněná argumentace týká v podstatě výhradně výkladu podústavního práva a skutkových okolností daného případu, což však neodpovídá postavení Ústavního soudu, které mu přísluší.

10. Rovněž k samotné problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví značně rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu, a to i tehdy, může-li mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako ve věci týkající se právě tzv. bagatelní částky) pouze v případě skutečně extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)]. K takové situaci však v právě projednávaném případě - jak plyne ze samotné námitky stěžovatele polemizující s potřebností jednání před soudem - nedošlo.

11. Ústavní soud proto konstatuje, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

12. Pokud stěžovatel v závěru svého podání navrhuje, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem, platí, že za situace, kdy je ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, možnost uložit náhradu nákladů řízení dána není. Proto o tomto návrhu Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť by to bylo nadbytečné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2016

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu