Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1851/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Martina Holby a 2) Šárky Holbové, zastoupených JUDr. Jaromírem Kubisem, advokátem se sídlem Gen. Hlaďo 155/35, Nový Jičín, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 2. 4. 2015, č.j. -84, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2015, č.j. -109, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, č.j. -132, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelům byla rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 2. 4. 2015, č.j. -84, uložena povinnost společně a nerozdílně odstranit blíže určený plot postavený na pozemku specifikovaném ve výroku rozsudku. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2015, č.j. -109, byl rozsudek okresního soudu potvrzen a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelů bylo podle odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, č.j. -132, neboť stěžovatelé nevymezili otázku přípustnosti dovolání.

V ústavní stížnosti stěžovatelé rekapitulují dosavadní průběh řízení a vyjádření účastníků řízení. Uvádí, že soudy nepřihlédly k jejich námitkám, které nezohlednily, přestože je třeba je považovat za podstatné. Namítají, že byla porušena zásada rovnosti účastníků před soudem, když okresní soud jednak nepřipustil výslech jedné ze svědkyň a jednak nehodnotil svědecké výpovědi stejně, ale rozdílně, a to tak, že výpovědi svědků žalobkyně hodnotil soud jako hodnověrnější než výpovědi svědků stěžovatelů, i když tito svědci podle stěžovatelů prokazatelně nemluvili pravdu. Napadenými rozhodnutími byla dle názoru stěžovatelů porušena jejich základní práva zaručená d, jakož i a y a stěžovatelé se proto domáhají jejich zrušení.

II.

Ústavní soud je dle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně návrhem zjevně neopodstatněným - viz , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a částečně návrhem nepřípustným dle téhož zákona.

III.

Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení ze dne 29. 3. 2016, č.j. -132, poukázal na znění a až odst. 3 a upozornil na to, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Nejvyšší soud dále konstatoval, že stěžovatelé v dovolání nevymezili žádnou otázku přípustnosti dovolání podle a otázka přípustnosti dovolání se nepodává ani z obsahu dovolání, z něhož vyplývá toliko nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem a s rozhodnutím soudů, které dospěly k závěru, že žalobkyně vydržela vlastnické právo ke sporné části pozemku. Vyložil, že taková polemika však k přípustnosti dovolání zjevně nepostačuje, přičemž k přípustnosti dovolání nemůže postačovat ani námitka, že věc měla být posouzena podle , neboť ani touto námitkou stěžovatelé nevystihli žádnou otázku přípustnosti podle Dovolací soud připomněl, že není oprávněn si sám vymezit otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž dovolací řízení spočívá, a to především zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Odkázal také na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015,

sp. zn.

, a v této souvislosti poznamenal, že taktéž z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup. S ohledem na uvedené uzavřel, že jelikož stěžovatelé nevymezili otázku přípustnosti dovolání, bylo dovolání podle odmítnuto.

K otázce formálních náležitostí dovolání lze přitom v obecné rovině uvést následující. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v , v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až ), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V ustanovení je dále stanoveno, že podání, které neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle pak Nejvyšší soud dovolání, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v stanoveny jasně, přičemž k požadavkům kladeným v tomto směru na dovolatele se již opakovaně vyslovil především Nejvyšší soud, ale také Ústavní soud. Pokud však stěžovatel i přes právě uvedené ve svém dovolání všechny zákonem stanovené obligatorní náležitosti nevymezí, nelze odmítnutí jeho dovolání považovat za projev přílišného formalismu, ale za důsledek nesplnění zákonem stanovených požadavků (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 6. 2016 nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 8. 3. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Jak bylo Ústavním soudem z vyžádaného dovolání ze dne 28. 1. 2016 zjištěno, toto je založeno zejména na námitkách týkajících se skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Stěžovatelé pak namítají také to, že pokud by okresní soud rozhodoval na základě , byla by žaloba o odstranění plotu zamítnuta v celém rozsahu.

Po seznámení se s dovoláním stěžovatelů Ústavní soud důvod ke kasačnímu zásahu neshledal. Ústavní soud je toho názoru, že Nejvyšší soud nepochybil, když uzavřel, že stěžovatelé požadovaným způsobem nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jelikož se stěžovatelé touto otázkou v dovolání výslovně nezabývali vůbec a jejich případné úvahy v tomto směru nejsou seznatelné ani z obsahu dovolání. Z usnesení Nejvyššího soudu je přitom patrné, že se dovolání stěžovatelů řádně věnoval a své závěry o odmítnutí dovolání také adekvátně a srozumitelně odůvodnil, a to s odkazem na příslušná zákonná ustanovení a judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k dané problematice. Pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní relevance, tak Ústavní soud na straně dovolacího soudu neshledal. Stěžovatelé ostatně žádné konkrétní námitky směřující vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu neformulovali ani v ústavní stížnosti.

IV.

Pro úplnost je pak třeba konstatovat, že v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně, musí být posouzena jako nepřípustná. Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud pochybil, když dovolání stěžovatelů odmítl podle S ohledem na princip vigilantibus iura scripta sunt přitom nelze opomíjet povinnost podat dovolání řádně, tedy se všemi zákonnými náležitostmi.

Své dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v souzené věci představuje mimořádný opravný prostředek, který zákon stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytuje a na jehož vyčerpání je třeba vzhledem k principu subsidiarity ústavní stížnosti trvat ( ), však stěžovatelé řádně neuplatnili. To představuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby byl tento procesní prostředek podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec, což nutně implikuje závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu (srov. např. usnesení ze dne 16. 12. 2014,

sp. zn.

, usnesení ze dne 12. 1. 2016,

sp. zn.

, nebo usnesení ze dne 26. 4. 2016,

sp. zn.

, a celou řadu dalších). S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že stěžovatelé ve vztahu k rozhodnutím soudu odvolacího i soudu prvního stupně řádně nevyčerpali všechny procesní prostředky, které měli k dispozici, a jejich ústavní stížnost je proto v této části podle ve spojení s téhož zákona nepřípustná.

V.

Kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovateli namítaných práv, Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta, částečně jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení a částečně jako návrh nepřípustný podle ustanovení téhož zákona, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 2016

Jiří Zemánek v. r.

předseda II. senátu Ústavního soudu