Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2069/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Janečky, Ph.D., zastoupeného JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou sídlem Ondříčkova 2167/16, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2015 č. j. -343 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2013 č. j. -289, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Pavlíny Janečkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu (dále jen " "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení d.

2. Pro posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis pod sp. zn. vedený u Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud"). Ze spisového materiálu se podává, že rozsudkem okresního soudu ze dne 20. 9. 2011 byla stěžovateli ve výroku I. uložena povinnost vyklidit byt č. X1 v domě č. p. X2 v ulici Z. poté, co mu vedlejší účastnice zajistí náhradní ubytování. Ve výroku II. pak bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud v průběhu dokazování zjistil, že dne 29. 3. 1995 byla uzavřena smlouva o převodu členských práv a povinností, na základě níž mělo dojít k převodu majetkové účasti převádějícího na stěžovatele. Ve smlouvě bylo zároveň uvedeno, že smlouvu předloží vedlejší účastnice družstvu nejpozději do 15 dnů od jejího uzavření, pokud se účastníci smlouvy nedohodnou jinak. Smlouva ze dne 29. 3. 2015 však nakonec nebyla družstvu předložena, jelikož mu byla předložena smlouva uzavřená dne 19. 6. 1995, na jejímž základě družstvo Budovatel vyslovilo souhlas s výměnou bytů dne 22. 6. 1995. Na základě této smlouvy došlo k přechodu členských práv a povinností na vedlejší účastnici. Souhlas s výměnou bytů za družstvo Budovatel učinil předseda družstva. Okresní soud zároveň vedlejší účastnici uložil, aby stěžovateli zajistila před vyklizením bytu bytovou náhradu.

3. Proti tomuto rozsudku podala odvolání jak vedlejší účastnice, tak i stěžovatel. Odvolání projednal Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud"), který rozsudkem ze dne 30. 5. 2012 č. j. -194 rozsudek okresního soudu ve výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu, aby stěžovateli byla uložena povinnost vyklidit bytovou jednotku. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že souhlas s výměnou bytů ze dne 22. 6. 1995 za družstvo učinil toliko jeho předseda, byť ustanovení § 243 odst. 3 obchodního zákoníku vyžaduje podpis nejméně dvěma členy představenstva. Krajský soud tedy uzavřel, že daný úkon je absolutně neplatný, a že tudíž s vedlejší účastnicí nebyla platně uzavřena nájemní smlouva k předmětnému bytu. Vedlejší účastnice tedy dle závěrů krajského soudu není aktivně legitimována k podání žaloby na vyklizení bytu vůči stěžovateli. Pokud jde o výrok II., pak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a krajský soud svým výrokem III. uznal vedlejší účastnici povinnou nahradit stěžovateli na nákladech odvolacího řízení částku 5 090 Kč.

4. Proti tomuto rozsudku podala dovolání vedlejší účastnice. V rámci dovolacího řízení Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 17. 7. 2013 č. j. -237 rozsudek krajského soudu ze dne 30. 5. 2012 č. j. -194 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud k rozsudku odvolacího soudu uvedl, že z jeho odůvodnění a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud posoudil otázku aktivní legitimace vedlejší účastnice odlišně od soudu prvního stupně, neboť dospěl k jinému právnímu závěru o platnosti dohody o výměně bytu a aniž by vyzval vedlejší účastnici k doplnění tvrzení, zda se stala nájemkyní předmětného bytu a členkou družstva, na základě jiných skutečností změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl. Dále pak dovolací soud uvedl, že odvolací soud se při svém závěru o nedostatku aktivní legitimace vedlejší účastnice zabýval pouze neplatností písemného souhlasu bytového družstva s výměnou podle , , ve znění tehdejších předpisů (dále jen " "). Nezabýval se již dalšími skutečnostmi, jež byly v řízení zjištěny a které by případně mohly vést k závěru, že vedlejší účastnice je výlučnou nájemkyní předmětného bytu, a je proto ve sporu aktivně legitimována (zejména uzavřením nájemní smlouvy), a ani vedlejší účastnici, pokud měl za to, že tato tvrzení či důkazy nejsou dostatečné, nevyzval k jejich doplnění. Z odůvodnění rozsudku nelze zjistit, proč tak odvolací soud neučinil. Dle názoru dovolacího soudu tedy odvolací soud řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takto zhodnotil dovolací soud, že posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, předmětný byt je bytem družstevním, přesto se odvolací soud nijak nezabýval tím, zda došlo i k převodu členství v bytovém družstvu a v návaznosti na to k platnému uzavření nájemní smlouvy vedlejší účastnice k předmětnému bytu. Nezabýval se ani tím, zda výměna bytu včetně souhlasu družstva, nebyla upravena ve stanovách družstva, případně zda s ohledem na tvrzení účastníků mohlo dojít k vydržení členského podílu vedlejší účastnicí.

5. Krajský soud následně na základě závazného právního názoru dovolacího soudu vyzval účastníky řízení k doplnění svých tvrzení v souladu s a rovněž vyzval vedlejší účastnici, nechť předloží stanovy družstva z doby, kdy k výměně bytu došlo. Krajský soud tedy doplnil v souladu s pokyny Nejvyššího soudu dokazování. Na základě doplněného dokazování vzal krajský soud za prokázané, že dohodou o výměně bytů ze dne 19. 6. 1995 uzavřenou mezi Josefem Pastyříkem, Zdeňkou Pastyříkovou a vedlejší účastnicí došlo zároveň na základě této dohody k převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu. Předseda daného družstva vyslovil písemný souhlas s touto výměnou, což je náležitost vyplývající z tehdejších stanov družstva. K převodu práv a povinností došlo dnem uskutečnění výměny bytů, která nastala dne 12. 7. 1995. Tento den zároveň vedlejší účastnice uzavřela s družstvem nájemní smlouvu k předmětnému bytu. Vedlejší účastnice uzavřela manželství se stěžovatelem až dne 20. 10. 1995, čímž vzniklo stěžovateli právo společného nájmu k předmětnému bytu. Stěžovatel se však nestal členem družstva vzhledem k ustanovení . Na základě takto doplněného dokazování bylo zcela nepochybně prokázáno, že vedlejší účastnice je aktivně legitimována k žalobě na vyklizení předmětného bytu, neboť nabyla práva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu před uzavřením manželství se stěžovatelem. Po rozvodu manželství se stěžovatelem zaniklo právo společného nájmu bytu a toto právo byt užívat zůstalo pouze vedlejší účastnici, neboť tato nabyla práva na nájem bytu před uzavřením manželství. V souladu s takto zjištěným skutkovým stavem tedy krajský soud rozhodl rozsudkem, že rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že stěžovatel je povinen vyklidit předmětný družstevní byt, bez povinnosti vedlejší účastnice zajistit stěžovateli náhradní ubytování, neboť bylo v průběhu dokazování prokázáno, že stěžovatel je spolu se svou stávající manželkou společným nájemcem bytu v Dobřichovicích.

6. Stěžovatel rozsudek krajského soudu napadl dovoláním, které Nejvyšší soud jako nepřípustné dle odmítl, neboť rozsudek krajského soudu je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvodu, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, přičemž v napadeném usnesení odkazuje na obsáhlou dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k otázce účinnosti dohody o převodu členských práv a povinností a její formy.

II. Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel uvádí, že v celém dosavadním řízení namítá existenci dvou nabývacích titulů k totožnému právu. Obecné soudy ve věci vydaly pět meritorních rozhodnutí, aniž by se vztahem těchto dvou titulů vůbec zabývaly. Stěžovatel se totiž domnívá, že členem družstva je on, tedy nikoliv vedlejší účastnice, neboť on sám uzavřel smlouvu o převodu členských práv a povinností již dne 29. 3. 1995, tj. několik měsíců předtím než vedlejší účastnice.

8. Stěžovatel namítá, že dovolací soud nesprávně posoudil právní otázku, kterou vznesl stěžovatel. Podstata jeho sporu totiž nespočívá v tom, zda je třeba dohodu uzavřenou dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), předložit družstvu, ale v tom, zda toto předložení samo o sobě anuluje jiné, dříve uzavřené dohody o nakládání s totožným předmětem, tj. členskými právy v družstvu, které již byly smluvně převedeny na stěžovatele. Stěžovatel v této souvislosti namítá porušení zásady pacta sunt servanda.

9. Nejvyšší soud se dle názoru stěžovatele odchýlil od své dosavadní judikatury, když v napadeném usnesení konstatoval, že vedlejší účastnice nenabyla tato práva dohodou dle § 230 obchodního zákoníku. Při absenci jakéhokoliv vysvětlení způsobu nabytí se lze jen dohadovat, že Nejvyšší soud má na mysli nabytí dle stanov družstva. Pokud tomu tak je, pak absentuje jakékoliv vysvětlení, proč by dohoda schválená družstvem nemusela dříve vyžadované náležitosti obsahovat. Taktéž z dosavadní judikatury vyplývá, že převod práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu nepodléhá souhlasu orgánů družstva, pročež členská práva a povinnosti spojená s členstvím přecházejí na nabyvatele ve vztahu k družstvu předložením smlouvy o převodu členství příslušnému družstvu nebo pozdějším dnem uvedeným v této smlouvě (srov. ustanovení § 230 obchodního zákoníku). Pokud by vnitrodružstevní předpisy zakotvovaly jakoukoliv konstrukci ingerence orgánů družstva do dispozičního oprávnění člena družstva, šlo by o rozpor se zákonem.

10. Stěžovatel svou ústavní stížnost doplnil o několik listin, z nichž vyplývá, že vede civilní řízení u Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně (sp. zn. ), v němž je zjišťováno, zda je členem bytového družstva Budovatel, neboť se členstvím v tomto družstvu je spojen i nájem předmětného družstevního bytu. Z doplnění ústavní stížnosti je však zjevné, že meritorní rozhodnutí ve věci doposud vydáno nebylo.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Vlastní posouzení věci

12. Ústavní soud není součástí soudní soustavy ( y) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

14. První námitka stěžovatele neodpovídá skutečnostem plynoucím ze spisu sp. zn. , který si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu, neboť z něho vyplývá, že obecné soudy se v řízení, které předcházelo vydání napadených rozhodnutí, opakovaně námitkou stěžovatele ohledně dvou nabývacích titulů k předmětnému bytu zabývaly a opakovaně ji vypořádaly tím způsobem, že dohoda ze dne 29. 3. 1995, na základě níž se měl stěžovatel stát členem družstva, nebyla družstvu vůbec předložena, a tudíž k převodu práv a povinností na stěžovatele nedošlo. Naopak družstvu byla předložena dohoda ze dne 22. 6. 1995, na základě které byly práva a povinnosti převedeny na vedlejší účastnici. Šlo tedy o tvrzení stěžovatele, které bylo opakovaně provedeným dokazováním obecnými soudy v této věci vyvráceno. Ústavní soud považuje tuto námitku za dostatečně vypořádanou obecnými soudy v předchozím civilním řízení. Stěžovatel tuto námitku výslovně uvedl i ve svém dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl napadeným usnesením a odkazuje zde na obsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu zabývající se účinností převodu členských práv a povinností. Tudíž i Nejvyšší soud se s touto námitkou v napadeném usnesení vypořádal a Ústavní soud závěry obecných soudů v této otázce neshledává nikterak nepřiměřenými.

15. Pokud jde o dvě zbývající námitky, Ústavní soud shledává, že tyto jsou taktéž vypořádány v rozhodnutích obecných soudů, neboť stěžovatel de facto klade neustále tutéž otázku (pokládanou variabilně), a to jaký je vztah oněch dvou dohod o převodu členských práv a povinností k družstvu, příp. jakou úlohu zastává ve vztahu k nabytí účinnosti dohody o převodu členských práv a povinností samo družstvo, tj. zda je nutný souhlas družstva, když ovšem úprava v § 230 obchodního zákoníku souhlas výslovně vylučuje a uvádí, že postačí toliko předložení dohody družstvu. Ústavní soud konstatuje, že ze znění obchodního zákoníku vyplývá, že členská práva a povinnosti spojená s členstvím v družstvu přecházejí na nabyvatele ve vztahu k družstvu předložením smlouvy o převodu členství příslušnému družstvu nebo pozdějším dnem uvedeným v takové smlouvě. Tytéž účinky jako předložení smlouvy o převodu členství nastávají, jakmile příslušné družstvo obdrží písemné oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemný souhlas nabyvatele členství. Z tohoto důvodu je argumentace stěžovatele, která je popsána v bodě 5, zjevně irelevantní, neboť dohoda ze dne 29. 3. 1995 nikdy nebyla předložena družstvu (a ani nedošlo ke druhé alternativě uvedené ve větě třetí § 230 obchodního zákoníku), a tudíž nemohla ani být ve vztahu k družstvu anulována, jak dovozuje ve své námitce stěžovatel. Stěžovatel dále namítá v námitce uvedené v bodě 6, že stanovy družstva odporovaly právnímu předpisu, neboť § 230 obchodního zákoníku explicitně stanovil, že převod práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu na základě dohody nepodléhá souhlasu orgánů družstva. Stanovy družstva však přesto tuto povinnost zakotvovaly. Tato námitka je však vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu opět irelevantní, neboť důležité je to, že došlo k předložení dohody orgánu družstva, čímž došlo k přechodu členských práv a povinností, na základě čehož se stala členskou družstva vedlejší účastnice. Úkon orgánu družstva spočívající ve schválení dohody neměl na přechod členských práv a povinností vliv.

16. Pokud jde o doplnění ústavní stížnosti, v němž stěžovatel předkládá y dokladující souběžně probíhající řízení u Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, pro stávající věc je toto řízení bez významu, neboť Ústavní soud je oprávněn z hlediska ústavněprávního přezkoumávat pouze napadená rozhodnutí.

17. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.

18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2016

Josef Fiala v.r.

předseda senátu