Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2719/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Klubu právní podpory, nadace v likvidaci, se sídlem Šárovo kolo 2/981, Praha 5, zastoupené Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem Paprsková 1340/10, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2016 č. j. -412, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání v řízení o náhradě nemajetkové újmy. Tvrdí, že tím byla porušena její ústavně zaručená práva podle a 3 d (dále jen " "). K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nesprávného postupu obecných soudů, které jí přiznaly pouze část jí požadovaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen " "), a dále v důsledku nesprávného postupu dovolacího soudu, který odepřel stěžovatelce přístup k soudu, neboť se odmítl zabývat jejím dovoláním.

Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník") poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 400 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. .

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 28. 11. 2014 č. j. -338 žalobě stěžovatelky co do částky 14 250 Kč s příslušenstvím vyhověl (výrok I), co do částky 385 750 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení 13 700 Kč (výrok III). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2015 č. j. -387 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil pouze co do výše úroku z prodlení za dobu od 1. 7. 2013 do 28. 11. 2014 (výrok I), v zamítajícím výroku jej změnil jen tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce 22 641,50 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil (výrok II) a vedlejšímu účastníkovi uložil, aby stěžovatelce na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zaplatila 27 200 Kč (výrok III). Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, i obsah napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří ke stěžejním otázkám.

Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález

sp. zn.

).

Ústavní soud se ve své judikaturní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze , přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje pravomoci soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy

sp. zn.

nebo

). Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že "do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu a 3 y. Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže." (srov. nález

sp. zn.

nebo

).

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí ve výše uvedeném rozsahu a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, neshledal. Ústavní soud ověřil, že soud ve věci rozhodoval v souladu se zákony i principy zakotvenými v ě, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že civilní soudy v předchozích rozhodnutích podrobně rozvedly, z jakých důvodů vyhověly žalobě stěžovatelky pouze částečně, když došly k závěru ohledně stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění nemajetkové újmy. Svá rozhodnutí řádně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy řídily, a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud poukazuje zejména na to, že civilní soudy zohlednily ve svém rozhodování, že stěžovatelka svou aktivitou obstrukčního charakteru (opakované neúspěšné vznášení námitky podjatosti soudce, jakož i neúspěšné procesní návrhy na přikázání věci jinému soudu) přispěla k prodloužení délky posuzovaného řízení.

Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí náležitě vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky a dostatečně podrobně a s odkazy na svoji předchozí judikaturu (např. rozsudky sp. zn. , nebo stanovisko sp. zn. ; všechny dostupné na http://www.nsoud.cz) objasnil, jaké důvody jej vedly k odmítnutí dovolání. K tomu Ústavní soud dodává, že podle ustálené judikatury přísluší posuzovat přípustnost dovolání, tedy mj. i otázku, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod, výhradně Nejvyššímu soudu (srov. např. usnesení

sp. zn.

nebo

).

Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2016

JUDr. Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu