Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2830/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Marcinčikové, zastoupené JUDr. Janou Tomešovou, advokátkou se sídlem Žižkova třída 335/12, Písek, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2015, č. j. -99 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými mělo být porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle d (dále jen " ") a článku 6 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá i zásah do svého vlastnického práva, chráněného v y.

2. Usnesením o příklepu ze dne 5. 11. 2014, č. j. 018 EX 00659/09-082, udělila soudní exekutorka Mgr. Lenka Černošková vydražiteli Jiřímu Němcovi příklep na vydražené nemovitosti z vlastnictví stěžovatelky za nejvyšší podání 211 000 Kč. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 2. 2015, č. j. -99 usnesení exekutorky potvrdil. Usnesení městského soudu stěžovatelka napadla dovoláním, jehož přípustnost opřela o oponenturu dříve vyslovenému závěru Nejvyššího soudu, dle kterého je pravomocné usnesení o určení ceny nemovitostí závazné potud, že je v dalších stádiích provádění exekuce lze měnit jen výjimečně, a to za předpokladu, že došlo k podstatné změně poměrů. Nejvyšší soud svým ústavní stížností napadeným usnesením dovolání odmítl a odkázal na svou judikaturu, v níž vysvětlil, že zákonná úprava rozděluje průběh výkonu rozhodnutí (exekuce) prodejem nemovitostí do několika relativně samostatných fází, z nichž v každé se řeší vymezený okruh otázek. Těmi jsou 1) nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), 2) určení ceny nemovitosti a jejího příslušenství, ceny závad a práv s nemovitostí spojených, určení závad, které prodejem v dražbě nezaniknou a určení výsledné ceny, 3) vydání usnesení o dražební vyhlášce, 4) vlastní dražba a 5) jednání o rozvrhu. Úkony soudu, účastníků řízení a osob na řízení zúčastněných jsou zpravidla završeny pravomocným usnesením, jehož účinky vylučují možnost v další fázi znovu řešit otázky, o kterých již bylo rozhodnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. , a shodný názor je zastáván také právní doktrínou, jmenovitě viz : komentář, v Praze: C.H. Beck, 2013. Beckova edice komentované zákony., s. 1137.; KŮRKA, Vladimír a Ljubomír DRÁPAL. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde, 2004., s. 518-519). Nejvyšší soud pak uvedl, že soudní exekutorka o ohledání nemovitosti stěžovatelku řádně a v souladu s uvědomila, a bylo na ní, aby si v zájmu ochrany vlastních zájmů zajistila existenci adresy pro doručování a přijímání písemností na adrese, kde pro ni bude doručení zásilky bezpečné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. nebo usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 25. 11. 2010).

3. Stěžovatelka je přesvědčena o povinnosti exekutora s ohledem na nedostatek informací provést ohledání nemovitostí a jejich příslušenství v souladu s ustanovením Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka nebyla kvůli problémům s doručováním informována o povinnosti zpřístupnit nemovitosti, neposkytla potřebnou součinnost. Exekutor měl tedy postupovat podle ustanovení a zjednat si do nemovitostí přístup, neboť byly splněny obě podmínky tohoto ustanovení, tedy stěžovatelka neumožnila prohlídku nemovitostí a zároveň bez ohledání nebylo možno cenu nemovitostí určit. Je přitom naprosto nepochybné, že vnitřní stav nemovitostí je naprosto zásadní pro určení výsledné ceny. Usnesení o výsledné ceně není závazné a nezměnitelné v další fázi řízení. Odvolací soud měl změnit usnesení o příklepu tak, že se příklep neuděluje. Odvolací ani dovolací soud se však s názorem stěžovatelky neztotožnil. Stěžovatelka má za to, že napadená rozhodnutí vybočila z ústavních limitů, neboť svévolně a iracionálně vyložila zákonnou úpravu a narušila tak princip ochrany legitimních očekávání adresátů této normy. Zvolená interpretace napadených rozhodnutí týkající se závaznosti výsledné ceny pro další řízení odporuje ústavně konformnímu výkladu y. Podle stěžovatelky došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, jelikož výsledek tohoto soudního procesu nezajistil stěžovatelce ochranu jejího subjektivního práva. Nejvyšší soud se tedy měl dovoláním meritorně zabývat a měl spornou otázku posoudit jinak. Nejvyšší soud podle stěžovatelky tím, že věc nesprávně posoudil, tak porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces a soudní ochranu.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle y ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

6. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl trestním soudem zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, nepřísluší Ústavnímu soudu hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení. Ústavněprávní přezkum může směřovat pouze k zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavně právního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna, a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí totiž vyplývá, že se obecné soudy náležitě vypořádaly s předloženým znaleckým posudkem i dalšími argumenty stěžovatelů. Ústavní soud tedy nemá důvod závěry obecných soudů jakkoliv věcně přehodnocovat.

7. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatelky, není v rozporu s právem stěžovatelky na spravedlivý proces. Ústavní soud v jejich postupu neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že neslouží jako další přezkumná instance, nýbrž jako ochránce ústavnosti, která však v projednávané věci dotčena nebyla. Jinak řečeno, projednávaný případ, respektive ústavní stížnost, nedosáhl hranice ústavnosti, což se vztahuje na obě napadená rozhodnutí obecných soudů.

8. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatelky napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2016

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu