Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2559/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o návrhu stěžovatelky Univerzity Palackého v Olomouci, IČ: 61989592, se sídlem v Olomouci, Křížkovského 8, právně zastoupené Mgr. Matoušem Pelikánem, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Vozovce 333/21, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2016 č. j. -32 a na zrušení části , , ve znění pozdějších předpisů, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení a Mgr. Jana Lošťáka, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti požadované , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného usnesení. Tvrdí, že tímto usnesením bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména do práva na spravedlivý proces zaručeného d (dále jen " ") a práva na zákonného soudce zaručeného y. Dále navrhla zrušení , , ve znění pozdějších předpisů, v těchto částech: v první větě ve slovech: "svému nadřízenému vrchnímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti okresních, krajských nebo vrchních soudů, popřípadě soudů zřízených k projednávání a rozhodování věcí určitého druhu, nebo" a za slovy "Nejvyšší soud" ve slovech "jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti Nejvyššího soudu.", dále ve třetí větě ve slovech: "Vrchní soud" a dále ve znaméncích začátek a konec závorky před a za slovy "Nejvyšší soud".

2. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení, jehož se stěžovatelka účastní jako žalovaná.

3. Dne 30. 11. 2015 byla u Městského soudu v Praze proti stěžovatelce podána žaloba, kterou se vedlejší účastník na základě uzavřené Smlouvy o poskytnutí práv k užitnému vzoru a servisních služeb (dále jen "smlouva") domáhá zaplacení částky 840 750 Kč (ušlý zisk a odměna) s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 270 435 Kč. Předmětem smlouvy, kterou vedlejší účastník uzavřel dne 12. 1. 2009 se stěžovatelkou, je poskytnutí práv k užitnému vzoru s názvem "přenosový systém pro realizaci vysokorychlostní bezdrátové Ethernetové sítě" a rovněž poskytnutí servisních služeb k danému systému.

4. Stěžovatelka ve svém vyjádření k žalobě vznesla námitku věcné nepříslušnosti Městského soudu v Praze, přičemž věc měla být podle ní projednána a rozhodnuta Okresním soudem v Olomouci. Odkazovala zejména na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2014 č. j. -44, kterým bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí žaloby stěžovatelky o určení platnosti smlouvy, je příslušný Okresní soud v Olomouci. Stejně rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. 12. 2014 č. j. -66 i v případě návrhu na nařízení předběžného opatření, kde určil příslušným opět Okresní soud v Olomouci, přičemž věcnou nepříslušnost vyslovil sám okresní soud.

5. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 5. 2016 č. j. -32 určil, že v dané věci jsou k projednání a rozhodnutí v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy, a to podle , neboť se jedná o spor vyplývající z práva duševního vlastnictví. Dále uvedl, že ustanovení , o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví (zvláštní úprava působnosti soudu ve věcech průmyslového vlastnictví), obsahuje speciální úpravu ve věci ochrany práv z průmyslového vlastnictví, podle níž je výlučně příslušným Městský soud v Praze.

II.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že usnesením Vrchního soudu v Praze bylo porušeno její základní právo, a to právo na spravedlivý proces, na zákonného soudce a na předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci.

7. Stěžovatelka v první řadě uvádí, že nyní projednávaná věc nesplňuje předpoklady věcné příslušnosti krajských soudů. Podle jejího názoru se nejedná o spor vyplývající z práva duševního vlastnictví, ale naopak jde o občanské soudní řízení v obchodním sporu, jelikož se jedná o obchodní smlouvu, která pouze okrajově upravovala pro předmět sporu nerozhodnou licenci. Je přesvědčena, že předmětná právní věc nespadá pod ustanovení , o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, a tudíž nemá být projednávána a rozhodována Městským soudem v Praze, ale Okresním soudem v Olomouci. Vrchní soud v Praze podle jejího názoru svým usnesením chybně určil věcnou příslušnost, a ačkoliv šlo o případ skutkově totožný, rozhodl jinak než jiným rozhodnutím Vrchní soud v Olomouci.

8. V ústavní stížnosti kromě zrušení napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, stěžovatelka navrhla zrušení části ustanovení , a to pro rozpor s y.

III.

9. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud se nejprve zaměřil na otázku přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí o určení věcné příslušnosti soudu, jelikož se nejedná o meritorní rozhodnutí, nýbrž o rozhodnutí procesní. Ústavní soud se již dříve vyjádřil, že ústavní stížnost je přípustná i proti tomuto procesnímu rozhodnutí, pokud je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv a svobod (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010 ve věci

sp. zn.

).

11. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje princip spojení ochrany ústavnosti ( y) s minimalizací zásahů do pravomoci jiných orgánů. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani pravomoc výkonu dohledu nad jejich rozhodovací činností (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 1997

sp. zn.

nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996,

sp. zn.

). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do jejich činnosti pouze tehdy, pokud jsou právní názory obecných soudů v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními nebo nelze ani různými způsoby intepretace zjistit jejich odůvodnění, anebo v případě jejich zjevné svévole, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a zapříčiňuje porušení základního práva nebo svobody.

12. V nyní posuzované věci nelze konstatovat svévoli ani nesprávný postup při rozhodování Vrchního soudu v Praze.

13. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem o věcné příslušnosti krajských soudů. Ač se jedná o aplikaci podústavního práva, je rozhodnutí Vrchního soudu v Praze způsobilé zasáhnout do práva na spravedlivý proces, konkrétně práva na zákonného soudce. S tvrzením stěžovatelky, že správně mělo být rozhodnuto o příslušnosti okresních soudů, však Ústavní soud nesouhlasí.

14. Ač podle platí, že vyhotovení usnesení vydaného dle nemusí obsahovat odůvodnění, je napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zdůvodněno. Konkrétně z něj vyplývá, že stěžovatelka namítala nedostatek věcné příslušnosti, neboť nyní projednávaný spor se týká nároků z porušení údajně platné obchodněprávní smlouvy, avšak nikoliv pouze co do porušení upravujícího povinnost využít licenci, ale i co do porušení jiných ujednání. Podle jejího přesvědčení jde o spor, který nespadá pod ustanovení , a proto není založena věcná příslušnost krajských soudů. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však vyplývá, že Vrchní soud v Praze rozhodl nikoliv pouze podle , nýbrž i podle ustanovení , o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů, a podle , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, podle nichž je v nyní projednávané věci založena výlučná příslušnost Městského soudu v Praze. Je tedy zřejmé, že Vrchní soud v Praze se přiklonil k tvrzení vedlejšího účastníka, že ostatní části smlouvy jsou od licenčního ujednání fakticky neoddělitelné. Vrchní soud v Praze se tak řádně vypořádal jak s argumenty stěžovatelky, tak i vyjádřením vedlejšího účastníka. Z pohledu ústavních požadavků na odůvodnění soudního rozhodnutí nelze napadenému usnesení nic vytknout. Rovněž nelze zohlednit tvrzení stěžovatelky, že Vrchní soud v Olomouci rozhodl ve skutkově totožné věci jinak, neboť se jedná o rozhodnutí vydané v jiném řízení o jiném návrhu.

IV.

15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že Vrchní soud v Praze svým postupem nezasáhl do stěžovatelčiných práv na zákonného soudce dle odst. y, ani do práva na spravedlivý proces dle y, a odmítl ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný. Stejný osud sdílí i návrh na zrušení části ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu