Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
94112.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 2204/16
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele O. K., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem, se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 374/2016 -25 ze dne 7. dubna 2016, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 3 To 468/2015 -286 ze dne 26. října 2015 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 32 T 168/2014 -261 ze dne 16. dubna 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 7. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 8 odst. 2 , čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "), ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republik y (dále jen "Ústava ") a čl. 2 odst. 2 Listin y.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích byl stěžovatel uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. , trestní zákoník , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zák. za použití § 43 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 24 měsíců. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), zamítl. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
3. Stěžovatel spatřuje důvodnost své ústavní stížnosti zejména v nesouladu skutkových závěrů s provedenými důkazy a v porušení zásady in dubio pro reo. Zpochybňuje pravdivost a věrohodnost výpovědi poškozené a poukazuje na mizivou vypovídací hodnotu ostatních důkazů svědčících v jeho neprospěch, i ve svědectví dcery nachází rozpory a poukazuje na určité nesrovnalosti při opatřování důkazů ze strany policejního orgánu. Zpochybňuje i další ve věci opatřené důkazy. Dle stěžovatele se soudy nevypořádaly se svědectvím jeho rodičů, která narušila věrohodnost výpovědi poškozené. Domnívá se, že skutečnost, že v kabelce poškozené se měly nacházet jeho pachové stopy, přesvědčivě vysvětlil, když běžně vkládal poškozené do kabelky věci, a to s ohledem na jejich běžnou komunikaci a jeho bezproblémový vztah k poškozené. Uvádí, že samotný skutkový stav je v rovině tvrzení proti tvrzení, přičemž soudy nevysvětlily, proč uvěřily právě poškozené a nikoliv stěžovateli. V závěru stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v minulosti byl příslušníkem Policie České republiky a ke své práci přistupoval jako ke svému životnímu poslání. Uložený trest pak nutně znamenal jeho propuštění z policejního sboru, a to v situaci, kdy soudy považovaly automaticky svědectví poškozené za pravdivé.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Stěžovatel namítá nesprávné zjištění skutkového stavu věci. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Podle čl. 90 Ústav y jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení § 125 tr. ř., není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval.
6. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 84/94
ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257). Právě takovým důvodem stěžovatel argumentuje.
7. Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listin y. Soud prvního stupně si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Z provedeného dokazování vyplynulo, že proti sobě stojí dvě skupiny důkazů, vyjadřující se protichůdně ke skutkovému ději - na jedné straně výpověď stěžovatele, na straně druhé svědectví poškozené. Tato situace nemůže bez dalšího představovat výhodu pro stěžovatele v podobě aplikace zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě odůvodnit. Jestliže však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení ve věci
sp. zn. III. ÚS 628/08
ze dne 24. 9. 2009,
sp. zn. I. ÚS 1699/16
ze dne 25. 7. 2016 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Při hodnocení výpovědi poškozené (bývalé manželky stěžovatele), která stěžovatele usvědčovala z trestného jednání, si soud prvního stupně byl vědom toho, že jde o důkaz klíčový. Přezkoumatelným způsobem a logicky však vysvětlil, proč této svědecké výpovědi uvěřil a proč považoval výpověď stěžovatele za zcela nepřesvědčivou a nevěrohodnou. Řádně se přitom vypořádal se svědectvím rodičů stěžovatele, kteří popisovali okolnosti významné pro dané trestní řízení v rozporu s realitou. Nadto výpověď poškozené neshledal jako osamocený usvědčující důkaz, ale vyhodnotil ji i ve spojení s dalšími provedenými nepřímými či zprostředkovanými důkazy, které ji podpořily. V situaci, kdy v hlavním líčení vypovídali jednotliví členové rodiny, poutaní různě silnými vazbami, soud přikládal velký význam autentickému zdroji informací, pocházejícímu z mobilní textové komunikace mezi stěžovatelem a poškozenou, z níž vyvodil, že jejich vzájemný vztah vůbec nebyl harmonický, jak popisoval stěžovatel; výpis z telefonních hovorů poškozené pak potvrdil jak svědectví dcery stěžovatele a poškozené, které se stěžovatel při telefonickém hovoru týkajícím se předmětného incidentu svěřil s tím, že má kabelku poškozené, tak i výpověď poškozené. Těmito důkazy lze považovat za vyvrácenou i obhajobu stěžovatele, kterou se snažil zpochybnit vypovídací hodnotu protokolu o provedení pachové identifikace, potvrzující shodu pachové stopy stěžovatele s pachovou stopou zachycenou na vnitřní straně kabelky poškozené. Řádně a podrobně odůvodněným skutkovým závěrům soudu prvního stupně, reagujícím i na některé námitky obsažené v ústavní stížnosti, tak nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout. Podstatné je, že soud prvního stupně důkazy vyhodnotil ve shodě s jejich obsahem, že je nijak nedeformoval, a že při jejich hodnocení ani jinak nevybočil z rámce daného ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Sama skutečnost, že se stěžovatel s takovým hodnocením neztotožňuje, nemůže být důvodem k vydání zrušujícího nálezu.
9. Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se ostatně plně ztotožnil i soud odvolací, který neshledal, že by řízení bylo zatíženo vadami, jež by mohly mít vliv na správnost a zákonnost rozsudku soudu prvního stupně, a konstatoval, že skutková zjištění odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Věrohodnost výpovědi poškozené a dcery stěžovatele a poškozené pak podpořil dalšími zjištěnými skutečnostmi rozebranými v odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž nechybí ani patřičná reakce na odvolací námitky skutkové povahy, které stěžovatel opakuje i v ústavní stížnosti.
10. Námitky, směřující proti provádění a hodnocení důkazů řešil také Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. Zabýval se proto tím, zda zjištěný skutkový stav má vazbu na deklarovaný obsah provedeného dokazování, přičemž mezi provedenými důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry nezjistil žádný extrémní rozpor. Naopak konstatoval, že skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a že stěžovatel v podstatě opakuje skutkové námitky, jimiž se dožaduje jiného hodnocení provedených důkazů. V tom ostatně stěžovatel pokračuje i v ústavní stížnosti.
11. Lze uzavřít, že z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy vyvodily. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by trestní řízení neprobíhalo v souladu s ústavními zásadami, a že by nebylo ve svém celku spravedlivé.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu