Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2092/16

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele T. R., zastoupeného Mgr. Davidem Vostárkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 10. 2015 č. j. -1975, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2016 č. j. -2074 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016 č. j. -23, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na zákonného soudce zaručené d.

2. Napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí dle , 2 písm. d) a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle , odst. 3 písm. b) a za to mu byl udělen trest. K odvolání stěžovatele byl rozsudek okresního soudu napadeným usnesením krajského soudu v celém rozsahu zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo k návrhu stěžovatele rozhodnuto tak, že podle § 25 trestního řádu se věc Okresnímu soudu Praha-západ neodnímá.

3. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je zčásti opožděná a zčásti nepřípustná.

4. Podle Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li podán po lhůtě stanové pro jeho podání tímto zákonem. Podle lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.

5. Jak Ústavní soud zjistil dotazem u Okresního soudu Praha-západ, napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo stěžovateli doručeno dne 2. 5. 2016. Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavní soudem, původně bez právního zastoupení advokátem, dne 28. 6. 2016, přičemž v tomto návrhu napadl jen usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. . Teprve doplnění ústavní stížnosti, podané již prostřednictvím řádného právního zástupce stěžovatele, brojí krom rozhodnutí Krajského soudu v Praze a předcházejícího rozsudku Okresního soudu Praha-západ také proti rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. . Toto doplnění ústavní stížnosti bylo podáno dne 6. 8. 2016. Zákonná dvouměsíční lhůta k napadení usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížností uplynula dne 4. 7. 2016 (dne 2. 7. 2016 byla sobota). Z uvedeného vyplývá, že pokud stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. napadl až dne 6. 8. 2016, stalo se tak po lhůtě k tomu zákonem stanovené, a tudíž je ústavní stížnost v této části opožděná.

6. Podle Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ve znění je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ().

7. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Podání ústavní stížnosti je namístě až tehdy, pokud všechny ostatní dostupné právní prostředky v ochraně základního práva či svobody stěžovatele selžou. Z uvedeného též vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 7. 2008, usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 8. 2013 či usnesení

sp. zn.

ze dne 15. 12. 2014; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].

8. O takový případ se přitom jedná i v projednávané věci - napadeným usnesením krajského soudu totiž byl zrušen předcházející odsuzující rozsudek okresního soudu a věc byla vrácena okresnímu soudu. Trestní řízení ve věci stěžovatele jako obžalovaného tudíž stále běží a napadená rozhodnutí krajského a okresního soudu nelze považovat za konečná. Stěžovatelova ústavní stížnost je proto v části, v níž směřuje proti usnesení krajského soudu a rozsudku okresního soudu, nepřípustná ve smyslu .

9. Stěžovatel se nicméně dovolává splnění podmínek , podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně stěžovatelova práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti došlo. Stěžovatel v tomto ohledu poukazuje na jinou svou věc projednávanou Okresním soudem Praha-západ, která podle něj nebyla přidělena konkrétnímu soudci podle předem stanovených pravidel a postupem splňujícím kritérium transparentnosti. Na základě tohoto, jakož i dalších poznatků o mechanismu přidělování nápadu na Okresním soudě Praha-západ je stěžovatel přesvědčen, že jeho i trestní věc byla přidělena jinému než zákonnému soudci. Dále stěžovatel uvádí, že v tomto řízení již podal i návrh na podání tzv. předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie, ten však ze strany okresního soudu zůstal ignorován a ani ze strany krajského soudu nebyl řádně projednán a vyslyšen.

10. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, ustanovení - coby výjimku z obecného principu - je třeba vykládat restriktivně [srov. již nález

sp. zn.

ze dne 13. 3. 1996 (N 19/5 SbNU 159)]. K aplikaci tohoto ustanovení je možno přistoupit zejména tehdy, jestliže nelze od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv. Naplnění této podmínky Ústavní soud spojuje s případy, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu [srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 6. 1. 1997 (U 1/7 SbNU 325)] anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost [viz nález

sp. zn.

ze dne 29. 11. 1994 (N 58/2 SbNU 151)], případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům [nález

sp. zn.

ze dne 24. 4. 1996 (N 35/5 SbNU 283)], respektive je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy [nález

sp. zn.

ze dne 14. 10. 1997 (N 127/9 SbNU 161)] či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu [nález

sp. zn.

ze dne 25. 2. 1999 (N 31/13 SbNU 221)].

11. Stěžovatelův případ ovšem nepředstavuje ani jednu z právě zmíněných situací, kdy lze o aplikaci výjimky z principu subsidiarity ústavní stížnosti uvažovat. Tato výjimka nemůže být odůvodněna podle stěžovatele nedostatečnou reakcí na jeho návrh na podání předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie. Ani skutečnost, že v jiné věci stěžovatele vedené u Okresního soudu Praha-západ došlo podle jeho názoru k jistým nepravidelnostem či nejasnostem při jejím přidělení soudci, a to ani ve spojení s dalšími poznatky stěžovatele k mechanismu přidělování věcí u okresního soudu (spočívajícímu v automatickém postupu systému přidělování nápadu dle matematického algoritmu) nemůže ospravedlnit výjimečnou ingerenci Ústavního soudu do probíhajícího, neskončeného řízení a prolomení principu subsidiarity.

12. Ústavní soud tedy neshledal, že by podaná ústavní stížnost, v části brojící proti usnesení krajského soudu a rozsudku okresního soudu, svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, a tudíž ji odmítl jako nepřípustnou dle . V části napadající usnesení Nejvyššího soudu byla ústavní stížnost odmítnuta jako podaná po zákonné lhůtě dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2016

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka