Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1866/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti společnosti SM carmarek, s. r. o., sídlem Životice u Nového Jičína 17, zastoupené Mgr. Jiřím Mikundou, advokátem, sídlem Štefánikova 244, Kopřivnice, proti výroku IV. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. března 2016 č. j. -172, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Petra Klabala, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla výrok IV. v záhlaví uvedeného rozsudku. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení, jehož se stěžovatelka účastnila jako žalovaná.

2. Z ústavní stížnosti a z obsahu přiloženého rozsudku vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně (dále také "soud prvního stupně") ze dne 14. 10. 2013 č. j. -76 bylo stěžovatelce uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 150 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 11. 6. 2011 do zaplacení oproti vydání osobního automobilu (výrok I.), dále jí byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 100 Kč s úrokem z prodlení (výrok II.), částečně byla žaloba zamítnuta (výrok III.) a stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit náklady řízení (výrok IV.).

3. Stěžovatelka proti tomuto rozsudku (vyjma výroku o částečném zamítnutí žaloby) podala odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále také "odvolací soud") ze dne 22. 7. 2014 č. j. -120 byl výrok I., pokud jde o částku 150 000 Kč, potvrzen a v rozsahu zákonného úroku z prodlení změněn tak, že se žaloba zamítá. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 62 715 Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 21 344 Kč.

4. K dovolání vedlejšího účastníka byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015 č. j. -146 rozsudek odvolacího soudu v části výroku I., kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba co do úroků z prodlení zamítá, zrušen. Zrušeny byly rovněž nákladové výroky.

5. Odvolací soud následně rozhodl rozsudkem ze dne 4. 3. 2016 č. j. -172 tak, že se rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byla stěžovatelka zavázána zaplatit vedlejšímu účastníkovi zákonný úrok z prodlení z částky 150 000 Kč ode dne

20. 9. 2014, zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje (výrok I.). V další napadené části, kterou byla stěžovatelka zavázána vedlejšímu účastníkovi zaplatit zákonný úrok z prodlení z částky 150 000 Kč od 11. 6. 2011 do 19. 9. 2014, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá (výrok II.). Stěžovatelce bylo dále uloženo nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 62 715 Kč (výrok III.) a náklady odvolacího řízení ve výši 38 828 Kč (výrok IV.). Odvolací soud rozhodl výrokem IV. o nákladech odvolacího řízení podle a , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Podle odvolacího soudu byla vedlejšímu účastníkovi přiznána plná náhrada nákladů řízení, neboť měl neúspěch v poměrně nepatrné části. Náklady první části odvolacího řízení byly odvolacím soudem určeny ve výši 21 344 Kč, zbývající část připadá na náklady v dalším řízení po podání dovolání k Nejvyššímu soudu. Konkrétní částky jsou podrobně vypočteny.

II.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že odvolací soud napadeným výrokem o povinnosti nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 38 828 Kč zasáhl do jejích základních práv, zejména práva na spravedlivý proces zaručeného d (dále jen "").

7. Zásah do základních práv stěžovatelka spatřuje zejména v tom, že v napadeném rozsudku chybí jakékoliv, byť i jen stručné odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení. Odvolací soud podle ní pouze odkázal na příslušná zákonná ustanovení s dovětkem, že vedlejší účastník měl neúspěch pouze v poměrně nepatrné části, čímž nerespektoval principy rozhodování o nákladech řízení konstatované v dřívější rozhodovací praxi Ústavního soudu. Odvolací soud rovněž nezohlednil složitý vývoj odvolacího řízení, do kterého zasáhl Nejvyšší soud. Podle stěžovatelky mělo odvolací řízení dvě části, kdy předmětem každé z nich bylo něco jiného, odvolací soud proto nezohlednil různou míru úspěchu každého z účastníků v každé jednotlivé fázi odvolacího řízení. Do nákladů odvolacího řízení byly navíc započteny i náklady řízení dovolacího.

8. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud výrok IV. napadeného rozsudku zrušil.

III.

Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

9. Ústavní soud podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle

y je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y). Není tedy součástí soustavy soudů (y) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996

sp. zn.

(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

12. Tento závěr však nelze v souzené věci učinit.

13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě uvedla, že v napadeném rozsudku chybí jakékoliv, byť i jen stručné odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení. Odvolací soud podle ní pouze odkázal na příslušná zákonná ustanovení s dovětkem, že vedlejší účastník měl neúspěch pouze v poměrně nepatrné části, čímž nerespektoval principy rozhodování o nákladech řízení konstatované v dřívější rozhodovací praxi Ústavního soudu. S tímto tvrzení Ústavní soud nesouhlasí. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že - pokud jde o náklady odvolacího řízení - rozhodoval podle , resp. , podle nějž platí, že soud může přiznat plnou náhradu nákladů řízení i tehdy, měl-li účastník neúspěch v poměrně nepatrné části. V projednávané věci je zřejmé, že vedlejší účastník byl v této fázi řízení úspěšný co do částky 150 100 Kč, a neúspěšný co do úroku z prodlení. Dospěl-li v této situaci odvolací soud k závěru, že vedlejší účastník byl neúspěšný pouze v poměrně nepatrné části, není do takového rozhodnutí obecného soudu ingerence Ústavního soudu přípustná.

14. Stěžovatelka dále uvádí, že odvolací řízení mělo dvě části, kdy předmětem každé z nich bylo něco jiného, resp. že odvolací soud nezohlednil různou míru úspěchu každého z účastníků v každé jednotlivé fázi odvolacího řízení. Ani tento argument nelze uznat. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že náklady odvolacího řízení byly určeny s přihlédnutím k jeho dvěma fázím, tj. před podáním dovolání a po jeho podání. Odvolací soud přímo uvádí, že další náklady se odvíjely od předmětu, jímž bylo již jen příslušenství částky 150 000 Kč.

15. Pokud odvolací soud rozhodl rovněž o nákladech řízení před Nejvyšším soudem, postupoval zcela v souladu s , podle nějž platí, že o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.

16. Postupem odvolacího soudu v nyní projednávané věci proto nedošlo k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces a vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu