Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1940/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Radka Uhlíře, zastoupeného Mgr. Karlem Kadlecem, advokátem se sídlem Praha 1, Vojtěšská 232/15, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. dubna 2016 č. j. -15 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Odboru hospodářské kriminality ze dne 4. března 2016 č. j. KRPT-44022/TČ-2010-070081, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Odboru hospodářské kriminality, kterým byly se souhlasem státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě podle § 79f trestního řádu zajištěny nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele jako náhradní hodnoty za věci, které tvořily výnos z trestné činnosti. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení policejního orgánu.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle , , a d (dále jen "").

Stěžovatel namítá, že policejní orgán dovozuje podezření ze spáchání trestné činnosti [posuzované v současnosti jako trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, odst. 4 písm. a) zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon] na základě tendenčně vybíraných důkazů. Podrobně rozebírá okolnosti prověřovaného skutku a zdůrazňuje, že jeho jednání, jakož i jednání dalších osob, bylo zcela legální a nemůže důvodně vzbuzovat podezření ze spáchání trestné činnosti. Částka 428 372 Eur, jejíž převod ve prospěch společnosti MEDPROGRESS, s. r. o., jejímž jednatelem byl stěžovatel, je jedním z hlavních důvodů podezření ze strany policejního orgánu, byla podle stěžovatele uhrazena za řádně vykonanou konzultační a poradenskou činnost. Stěžovatel dále vyjadřuje přesvědčení, že se trestní soud nevypořádal řádně s otázkou legitimity a přiměřenosti zajištění jeho nemovitostí s ohledem na plynutí času, resp. že obě napadená usnesení jsou nedostatečně odůvodněna.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti [y, dále jen "Ústava")]. Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot podle ustanovení § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech, směřujících proti takovým rozhodnutím, vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

a další).

Zajištění majetku představuje institut, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské kriminality. Jeho podstatou není odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.

Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§ 79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (y), musí být vydáno příslušným orgánem (, y) a nemůže být projevem svévole (y a a 3y). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů podle citovaných ustanovení trestního řádu přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.

V posuzované věci lze konstatovat, že všechny uvedené požadavky pro zajištění nemovitostí stěžovatele byly splněny. Ostatně argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti stěžovatel z větší části použil již v stížnosti proti napadenému usnesení policejního orgánů, přičemž Ústavní soud má za to, že se s ní Krajský soud v Ostravě náležitě vypořádal. Jestliže se stěžovatel snaží zpochybnit důvodnost podezření ze spáchání trestné činnosti, na jehož základě došlo k zajištění nemovitostí jakožto náhradní hodnoty, je třeba odkázat zejména na odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (č. l. 4-5), které důvody podezření srozumitelně shrnuje a vysvětluje.

Připomenout je třeba zejména výslechy zaměstnanců Fakultní nemocnice Ostrava, z nichž mělo vyplynout, že se nikdo ze zástupců společnosti MEDPROGRESS, s. r. o., nepodílel na jednáních o koupi zdravotnického zařízení CyberKnife ani se jiným způsobem nepodílel na realizaci investičního záměru. Důvodnost podezření vyplývá i z výrazně vyšší ceny, kterou Fakultní nemocnice Ostrava zaplatila za dané zařízení (v porovnání s cenou, za jakou se toto zařízení prodává a instaluje ve světě).

Ústavní soud dále poznamenává, že aktuální pochybnosti a nejasnosti o skutečnostech důležitých pro trestní řízení jsou zcela pochopitelné vzhledem k tomu, že se řízení nachází stále ještě ve fázi prověřování, tedy dosud nebylo ani zahájeno trestní stíhání. Zajištění majetku (a platí to přiměřeně i při zajišťování hodnoty náhradní) lze však provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo tvoří výnos z trestné činnosti, přičemž postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, může být totiž dalším šetřením vyvrácen (viz např. usnesení ve věci

sp. zn.

).

Ústavní soud tedy nemůže akceptovat názor stěžovatele, že napadená usnesení nejsou dostatečně odůvodněna. Problematická se nejeví ani otázka přiměřenosti zajištění nemovitostí vzhledem k plynutí času. V tomto směru totiž nemůže být rozhodující, jak dlouho trvá prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, ale jak dlouho trvá omezení vlastnického práva vyplývající ze zajištění majetku. V posuzované věci bylo napadeným usnesením policejního orgánu rozhodnuto o zajištění stěžovatelových nemovitostí dne 4. 3. 2016, dobu tohoto zajištění tedy v současnosti nelze považovat za nepřiměřeně dlouhou vzhledem k účelu prováděného trestního řízení.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu