Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1886/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti společnosti MINING SERVICE LLC, sídlem 3411 Silverside Road, Wilmington, County of New Castle, Delaware, USA, zastoupené Mgr. Janem Lehovcem, advokátem, sídlem Dlážděná 1586/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2016 č. j. -164, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2015 č. j. -137 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. září 2014 č. j. -103, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle ustanovení písm. d) y (dále jen " ") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena ustanovení a d (dále jen " ") a ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Obvodní soud pro Prahu 1 shora uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se na vedlejším účastníkovi domáhala zaplacení částky 5 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu ručení za závazky privatizovaného státního podniku MEZ Brno. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze výše identifikovaným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil a následné stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné.

3. Vedlejšímu účastníkovi měla dle stěžovatelky vzniknout povinnost k úhradě žalované částky z titulu ručení za závazky privatizovaného podniku dle ustanovení obchodního zákoníku, obecné soudy však dospěly k závěru, že dle právní úpravy obsažené v zákoně č. , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, účinné ke dni 1. 9. 1994 (tedy ke dni privatizace předmětného podniku) Fond národního majetku (dále jen "FNM"), jakožto právní předchůdce vedlejšího účastníka, za závazky privatizovaného podniku (již) neručil. Soudy totiž došly k závěru, že ustanovení , ve znění účinném od 13. 8. 1993, ručení FNM vylučuje.

II. Námitky stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy zvolená interpretace ustanovení je "v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, odporuje teorii práva a zasahuje do principů právní jistoty a legitimního očekávání". Nerozporuje skutečnost, že ke dni 1. 9. 1994 sporné ustanovení nezakládalo ručení FNM, má však za to, že toto ručení zakládalo obecné ustanovení obchodního zákoníku, jež je třeba v projednávané věci aplikovat, a to právě proto, že , v rozhodném znění, otázku ručení (již) neřeší, a tedy ručení FNM v žádném případě nevylučuje. V této souvislosti stěžovatelka zdůrazňuje, že mlčení zákonodárce, jenž v novém znění daného ustanovení vypustí dříve obsažený institut, není možné vykládat tak, že v důsledku vypuštění daného institutu v rámci speciální právní normy dochází současně ("automaticky") k nemožnosti aplikovat obecnou právní normu, jež tento institut nadále obsahuje.

5. Jestliže tedy předmětný státní podnik byl privatizován formou prodeje podniku (nebo jeho části), a tedy nikoliv např. formou veřejné dražby, bylo dle stěžovatelky třeba v projednávané věci aplikovat obecné pravidlo vyplývající z ustanovení obchodního zákoníku, dle kterého FNM - bez ohledu na tehdejší znění ustanovení - ručil za závazky (dluhy) privatizovaného státního podniku.

6. Stěžovatelka navrhla zrušení ustanovení , jelikož však tento svůj návrh nevtělila do petitu ústavní stížnosti, Ústavní soud jej neposuzoval.

III. Předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Vlastní posouzení věci

8. Ústavnímu soudu byla u svěřena role orgánu ochrany ústavnosti ( y). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [ písm. d) y]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

9. V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení , jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu - z níže uvedených důvodů - nelze vyhovět.

10. Jakkoli stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že obecnými soudy přijatý výklad ustanovení , účinného ke dni 1. 9. 1994, ve spojení s ustanovením obchodního zákoníku, je "v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, odporuje teorii práva a zasahuje do principů právní jistoty a legitimního očekávání", nikterak toto své tvrzení argumentačně nerozvádí, tedy jinými slovy - s výjimkou citované námitky - nepřekládá žádný argument, na jehož základě by bylo zřejmé, proč by soudy zvolená interpretace rozhodných právních norem, již stěžovatelka považuje za nesprávnou, měla být (patrně "automaticky") i interpretací ústavně nesouladnou. Jinými slovy, ačkoliv se stěžovatelka dovolává principu právní jistoty a legitimního očekávání, v ústavní stížnosti nepředkládá argumentaci, ze které by bylo zřejmé, proč by stěžovatelce, resp. její právní předchůdkyni mělo vzniknout legitimní očekávání, že stát (resp. FNM) ručí za závazky privatizovaného státního podniku, přestože institut zákonného ručení byl již více než rok před realizací předmětné privatizace ze vyňat.

11. Pro stručnost tak postačí na tomto místě plně odkázat na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, na jejichž závěrech neshledává Ústavní soud ústavněprávní deficity, a případně odkázat i na další rozhodnutí, ve kterých byla řešena obdobná právní otázka.

12. Jestliže totiž stěžovatelka projednávanou ústavní stížností otevřela otázku interpretace ustanovení , ve znění novely provedené , ve spojení s ustanovením obchodního zákoníku, domáhá se posouzení právní otázky, kterou Ústavní soud řešil již v usnesení ze dne 12. 3. 2015

sp. zn.

a v usnesení ze dne 2. 5. 2016

sp. zn.

(dostupných na http://nalus.usoud.cz), v nichž nikterak nedospěl k závěru o neústavnosti výkladu, dle kterého novelizací ustanovení § 15 zákona č. 91/1992 Sb., provedenou , došlo k vynětí zákonného ručení státu za závazky privatizovaných státních podniků, a to bez ohledu na znění ustanovení obchodního zákoníku.

13. Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že se stěžovatelce porušení jí dovolávaných ustanovení y a Úmluvy prokázat nepodařilo.

14. Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2016

Josef Fiala v.r.

předseda senátu