Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1208/16

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Richarda Štěpánka, zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, adresa Údolní 5, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2016, č. j. -676, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8 dubna 2015, č. j. -635, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení práva na soudní ochranu ve smyslu d (dále jen " ").

2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. dubna 2015, č. j. -635, poté, co jeho předchozí rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2014, č. j. -623, potvrdil v řízení o náhradu škody rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo částečně co do částky 211.741,25 Kč žalobě vyhověno; ve zbývající napadené části, v níž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalované (Česká kancelář pojistitelů) zaplacení částky ve výši 3,992.000 Kč byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobcem požadovaná částka, která byla soudy zamítnuta, představovala náhradu škody v podobě nároku na mimořádné navýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve smyslu vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. , o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Škoda byla způsobena procesním předchůdcem žalované při dopravní nehodě, přičemž žalovaná do řízení vstoupila v roce 2012 v důsledku úmrtí škůdce. Soudy nárok na mimořádné navýšení odškodného nepřiznaly s ohledem na jeho promlčení, když za počátek běhu této lhůty považovaly den 8. května 2000, kdy se podle znaleckého posudku zdravotní stav žalobce ustálil. Žalobce, přestože samotnou žalobu podal již v roce 2001, totiž vlastní nárok na mimořádné navýšení odškodnění uplatnil až podáním ze dne 10. srpna 2004, které bylo soudu doručeno dne 16. srpna 2004, tedy až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby.

3. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2016, č. j. -676, odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud se při řešení právní otázky, na níž spočívá jeho rozhodnutí (rozsah povinnosti pojistitele škůdce vůči poškozenému), neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a napadené rozhodnutí ani nezáviselo na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (rozpor námitky promlčení s dobrými mravy). Dovolací soud nepřisvědčil názoru dovolatele, že ve vztahu k jeho nároku proti pojistiteli škůdce podle vyhlášky Ministerstva financí České republiky č. , kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se neuplatní promlčení, protože on své nároky na náhradu škody uplatnil proti škůdci ještě za jeho života, tedy ještě předtím, než mu vznikl nárok podle Podle Nejvyššího soudu dovolatel směšuje dva nároky, které jsou samostatné a jejichž promlčecí doba běží rozdílně, a to nárok na náhradu škody proti škůdci a nárok na plnění proti pojistiteli škůdce. Přípustnost dovolání nemohla založit ani otázka rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo a nejednalo se ani o právní otázku v judikatuře neřešenou. Pokud dovolatel namítal, že soud prvního stupně měl postupovat podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), nešlo o námitku nesprávného právního posouzení věci, nýbrž o namítanou vadu řízení, která však není způsobilým dovolacím důvodem (srov. ). Dovolacím důvodem nebyla ani námitka nesprávného zjištění okamžiku, kdy se ustálil zdravotní stav poškozeného, neboť se jedná o otázku skutkovou, jež byla i předmětem znaleckého dokazování, a dovolací soud je vázán skutkovým stavem, jak byl v řízení před soudy obou stupňů zjištěn.

II.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Úvodem zdůrazňuje, že žalobu podal v roce 2001 coby laik, nicméně z ní bezpochyby vyplývalo, že jejím smyslem bylo dosažení náhrady škody, kterou mu žalovaný způsobil na zdraví. Soudy tuto žalobu, která podle názoru stěžovatele neměla náležitosti uvedené v , projednávaly, ačkoliv byl namístě postup podle 43 odst. 1 Soudy však takto nepostupovaly a stěžovatelem uplatněný nárok omezily pouze na částky, které v žalobě konkrétně uvedl. Důsledkem takového restriktivního postupu byl pak závěr o tom, že ostatní nároky stěžovatel uplatnil až podáním došlým soudu dne 16. srpna 2004 s tím, že tyto nároky již byly promlčeny, což má za následek porušení práva na soudní ochranu. Stěžovatel na podporu svých tvrzení argumentuje nálezem Ústavního soudu ze dne 22. května 2014

sp. zn.

(N 104/73 SbNU 667).

III.

5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, neboť jeho základním úkolem podle y je ochrana ústavnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v ě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

6. Stěžovatel sice namítá porušení práva na soudní ochranu, avšak fakticky brojí proti závěru obecných soudů o promlčení jeho nároku. Stěžovatel přitom ani relevantní ústavněprávní námitky nevznáší, když pouze poukazuje na to, že měl být soudem vyzván k odstranění vad podání ve smyslu ve spojení s , popř. že mu měl být ustanoven opatrovník podle K tomu Ústavní soud podotýká, že postup podle přichází v úvahu, pokud vady podání brání projednání žaloby např. pro její neurčitost, nesrozumitelnost nebo absenci základních náležitostí. V takovém případě je samozřejmě povinností soudů snažit se tyto nedostatky odstranit. O tuto situaci se však nejednalo. Ve stávající věci totiž žaloba nebyla zamítnuta (resp. odmítnuta) pro vady spočívající v její neurčitosti nebo nesrozumitelnosti, či z důvodu neunesení břemene tvrzení anebo důkazního břemene, nýbrž proto, že stěžovatel svůj nárok na mimořádné navýšení odškodnění uplatnil opožděně, v důsledku čehož došlo k jeho promlčení. V této souvislosti nelze přitom přehlédnout, že to je především stěžovatel coby žalobce, který je pánem sporu (dominus liti) a je zodpovědný za řádné uplatnění svých nároků. Je tedy v prvé řadě věcí žalobce, v jakém rozsahu podá žalobu. Pokud stěžovatel svoje nároky řádně a včas neuplatnil (lhostejno přitom, že postupoval jako laik), nelze obecným soudům, které žalobu částečně zamítly z důvodu promlčení, jejich postup vytýkat. Naopak, pokud by soud stěžovatele upozorňoval na možnost uplatňovat další nároky, než které v žalobě výslovně uvedl, či jej vyzýval k doplnění žaloby, nepochybně by tím porušil rovnost účastníků řízení v neprospěch žalovaného. Za dané situace proto nebyla výzva na odstranění vad podání ve smyslu na místě.

7. Na stávající věc nelze ani vztáhnout závěry vyslovené ve stěžovatelem citovaném nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

. Hlavní rozdíl spočívá zejména v tom, že v citovaném nálezu žalobkyně nárok na mimořádné zvýšení odškodnění v žalobním petitu přinejmenším zformulovala (byť se posléze měnila jeho výše). Ve stávající věci však žalobce (jak se podává i z jeho tvrzení uvedených v ústavní stížnosti) v žalobě toliko požadoval vydání rozsudku, kterým by byly bez bližšího určení uznány po právu "nároky žalobce vůči žalovanému v důsledku střetu žalobce s vozidlem žalovaného". Takovéto vymezení žalobního nároku však není z pohledu Ústavního soudu dostačující.

8. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. července 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu