Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2270/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Horenského, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/44, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016 č. j. -61, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž mělo být porušeno stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces a na zákonného soudce dle a d.

2. Napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud v řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Dovoláním se stěžovatel bránil proti rozhodnutí odvolacího soudu (Městského soudu v Praze), jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 4), který vyslovil svoji místní nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému (podle sídla organizační složky jednající za žalovanou Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti). Nejvyšší soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu jako plně souladné se svou judikaturou, a to usnesením ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. . V něm konstatoval, že i v případě, kdy má žalobce možnost vybrat si místně příslušný soud podle , je tato možnost z povahy věci omezena na soudy, před kterými probíhalo řízení před prvním stupněm; těžiště dokazování je totiž v řízení před tímto soudem a je hospodárnější, rychlejší a účinnější, aby řízen probíhalo "na místě samém".

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že podal žalobu na náhradu škody proti České republice za nepřiměřenou délku řízení, a to konkurzního řízení vedeného v prvním stupni u Městského soudu v Praze a ve druhém stupni u Vrchního soudu v Praze, který sídlí v Praze 4. Stěžovatel proto podal žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 4 s tím, že tento je místně příslušným dle ve spojení s jako jeden ze soudů, v jejichž obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody. Stěžovatel považuje napadené rozhodnutí, které potvrzuje místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4, za excesivní a nelogické a za popření existence odvolacího či dovolacího stádia jakéhokoliv řízení. Odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu, podle nějž při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nejen k době průtahů, a tak podle něj je třeba mít za to, že v těchto případech škoda vzniká všude tam, kde se podle procesních předpisů kauza řeší. Dále stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že nepředložil věc k rozhodnutí plénu dovolacího soudu, neboť se odchýlil od dosavadní judikatury, a to rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 117/2011. Závěrem stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu

sp. zn.

. Svou argumentaci pak stěžovatel doplnil dalším podáním, jímž zdůraznil, že na celkovou délku řízení má vliv i délka odvolacího a dovolacího řízení.

4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Ústavní soud předně podotýká, že podle y ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. V posuzovaném případě ovšem Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal. Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí náležitě věnoval námitkám a argumentaci stěžovatele, včetně jeho odkazu na ono rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jež bylo dříve zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud odkázal na své rozhodnutí v obdobné věci, v němž se podrobně zabýval posuzováním místní příslušnosti soudu prvního stupně v řízení o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle a věnoval se i stěžovatelem tvrzenému rozporu s dřívějším publikovaným rozhodnutím krajského soudu, který však neshledal. Ústavní soud nyní nezjistil, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nějak vykročilo z mezí ústavnosti a zejména porušilo stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a zákonného soudce, a to jak ve vztahu k určení příslušného soudu prvního stupně, tak ve vztahu k rozhodování Nejvyššího soudu (tj. v otázce, zda věc neměla být předložena k rozhodnutí velkému senátu kolegia Nejvyššího soudu). Ostatně Ústavní soud poukazuje též na své usnesení

sp. zn.

ze dne 17. 2. 2016 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), v němž neshledal neústavnost rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a naopak ústavní stížnost obsahující obdobné námitky a argumenty, jako uvádí stěžovatel ve své ústavní stížnosti (ostatně nynější a tehdejší stěžovatel jsou zastoupeni totožným právním zástupcem), vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou.

8. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2016

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu