Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1734/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Němce, zastoupeného JUDr. Miroslavem Bartošem, advokátem se sídlem Bílinská 1, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -108 ze dne 31. března 2015 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. -84 ze dne 9. června 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 10. 6. 2015, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu dle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z přiloženého spisového materiálu se podává, že napadená rozhodnutí vzešla z řízení o žalobě stěžovatele proti žalované České pojišťovně a. s., po které se domáhal zaplacení částky 206 000 Kč s příslušenstvím, představující pojistné plnění z titulu havarijního pojištění. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. -77 ze dne 14. 1. 2014 bylo toto řízení s odkazem na , , ve znění ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále též " "), zastaveno. Soud prvního stupně se opíral o zjištění, že dne 4. 12. 2012 došlo k přerušení řízení postupem dle a ve stejný den nabyl příslušný výrok právní moci. Návrh stěžovatele na pokračování řízení ze dne 10. 12. 2013, který byl soudu doručen až dne 12. 12. 2013, byl tak podán až po uplynutí jednoleté lhůty.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením č. j. -84 ze dne 9. 6. 2014 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Nejvyšší soud posléze usnesením č. j. -108 ze dne 31. 3. 2015 odmítl stěžovatelem podané dovolání dle ustanovení Dovolací soud shledal, že dovolání trpí vadou, neboť stěžovatel v něm pouze odkázal na již neplatné ustanovení , ve znění do 31. 12. 2012, aniž by uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.

Stěžovatel s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasil, což dal najevo v ústavní stížnosti. Dovolacímu soudu vytkl, že se nezabýval předloženým dovoláním, přestože, jak stěžovatel zdůraznil, splňovalo veškeré zákonné náležitosti, mimo jiné byla dostatečně vymezena právní otázka, která měla být Nejvyšším soudem posouzena jinak. Navzdory odkazu na znění účinného do 31. 12. 2012 bylo tedy z dovolání patrno, v čem stěžovatel spatřoval splnění předpokladu přípustnosti dovolání dle ustanovení Stěžovatel dále brojil proti názoru soudů prvního a druhého stupně, podle něhož byly v předmětné věci splněny podmínky pro zastavení řízení. V této souvislosti poukázal na obsah protokolárního usnesení o přerušení řízení ze dne 4. 12. 2012, v němž soud upozorňoval účastníky řízení na nutnost podat návrh na pokračování v řízení do 14. 12. 2013. Stěžovatel se podle svých slov řídil tímto poučením, jsa přesvědčen, že datum uvedené v protokolu soudu je závazné a má přednost před lhůtou stanovenou v Stěžovatel se alternativně dovolával analogické aplikace právní úpravy institutu prominutí zmeškání lhůty ( ), přičemž za omluvitelný důvod označil chybné usnesení soudu.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, i obsah naříkaných soudních aktů, a to z hlediska kompetencí daných mu y (dále jen " "), tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu, nedůvodná.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že dostál své povinnosti ve smyslu , když v dovolání - byť nikoliv výslovně, avšak z obsahového hlediska - dostatečně vysvětlil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti dle Ústavní soud si za účelem posouzení obsahu dovolání vyžádal příslušný soudní spis. Po jeho prostudování mu nezbylo, než se ztotožnit s hodnocením Nejvyššího soudu, že stěžovatel zákonným požadavkům naopak nevyhověl, když z jeho podání ze dne 27. 8. 2014 nelze nijak vyvodit, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání měl stěžovatel za naplněný. Uvádí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že vymezil v dovolání právní otázku, která měla být Nejvyšším soudem posouzena jinak, je nutno poznamenat, že dané kritérium míří na situace, kdy dovolací soud se má v dovolacím řízení odchýlit od (svého) právního názoru vyjádřeného v jeho (dřívějším, resp. dřívějších) rozhodnutích [prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle , soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)]. Prostřednictvím tohoto hlediska se nelze, jak se očividně mylně domnívá stěžovatel, domáhat, aby bylo jím zpochybněné právní řešení v dovolání nastolených otázek odvolacím soudem nahrazeno jiným (dle stěžovatele správným) řešením soudu dovolacího.

Dovolání, které neobsahuje vymezení kritérií jeho přípustnosti je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty ( věta první, ). Jelikož tak stěžovatel neučinil, a v dovolacím řízení nebylo možno pro tento nedostatek pokračovat, dovolací soud přistoupil k odmítnutí dovolání pro vady ( ), kterýžto krok řádně odůvodnil. Z ústavněprávního hlediska mu tedy nebylo možno nic vytknout. Stran poukazu stěžovatele na y je třeba vzít v úvahu, že citované ustanovení zakotvuje podmínku domáhat se svého práva "stanoveným postupem", tj. v tomto případě postupem upraveným v (pokud jde o náležitosti dovolání). Daný zákonný postup přitom stěžovatel, navzdory povinnému právnímu zastoupení, nerespektoval, pročež musí po právu snášet důsledky s tím spojené.

S ohledem na výše řečené Ústavní soud postupoval podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), a ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu č. j. -108 ze dne 31. 3. 2015, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ve zbylém rozsahu Ústavní soud návrh posoudil jako nepřípustný.

Ustanovení vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ).

Ve zmiňovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná [srov. nález

sp. zn.

ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž přináleží všem orgánům veřejné moci, zejména pak obecné justici (srov. y).

Odtud, jakož i z další konsolidované judikatury Ústavního soudu, vyplývá, že k věcnému projednání ústavní stížnosti může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel zákonem stanovené prostředky na ochranu svých práv efektivně vyčerpal ( ). Požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá.

V projednávané věci k naplnění uvedené podmínky zjevně nedošlo, jestliže bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto pro vady. Nastalou situaci zároveň nelze identifikovat s odmítnutím dovolání jako nepřípustného z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, v jehož důsledku by ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu začala stěžovateli plynout nová lhůta pro případné podání ústavní stížnosti ( ). Stěžovatel svým nesprávným postupem dovolacímu soudu zvažovat přípustnost dovolání ani neumožnil.

Podle ustanovení se usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný. Za takovou je třeba považovat část ústavní stížnosti, jež směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. -84 ze dne 9. 6. 2014, a proto byla odmítnuta, jak shora naznačeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu