Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
93083.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 154/16
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Bičanem, advokátem, se sídlem Jezuitská 13, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 850/2015 -54 ze dne 23. září 2015, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 10/2015 -1393 ze dne 10. března 2015 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi č. j. 21 T 86/2013 -1300 ze dne 25. listopadu 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 1. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a na obhajobu dle čl. 36 , čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 21 T 86/2013 se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi byl stěžovatel uznán vinným dvojnásobným zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 , odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb. , trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), ve znění účinném do 30. 11. 2011, trojnásobným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011, a dvojnásobným přečinem nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku účinného do 31. 12. 2013. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 28 měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce příslušníka ozbrojených sil bezpečnostního sboru a strážníka obecní policie na 5 let. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších třech obviněných.
3. Odvolání stěžovatele, obviněných R. S. a Z. S. a státního zástupce (podaného v neprospěch obviněných do výroku o trestu), Krajský soud v Brně napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), zamítl.
4. Stěžovatel a obviněný Z. S. napadli usnesení odvolacího soudu dovoláním. Stěžovatel v něm uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.
5. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a jejich právními závěry, přičemž namítá, že hodnocení důkazů soudy obou stupňů je v příkrém rozporu s provedenými důkazy a se zásadami formální logiky. Poukazuje na to, že soudy pominuly jeho obhajobu ve všech směrech, především stran nevěrohodnosti obviněného S. s ohledem na jeho minulost a předchozí odsouzení, a nijak nehodnotily výpověď státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi Mgr. Foldyny. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není dle stěžovatele zřejmé, jak jednotlivé důkazy hodnotil. Soudy odvolací i dovolací se námitkami obhajoby zabývaly pouze formálně, bez jakéhokoliv dalšího vyjádření. Stěžovatel odkazuje na judikát Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 4 Tdo 958/2010 ze dne 15. 12. 2010), ve kterém byl vysloven shodný právní názor s Ústavním soudem ve věci tzv. opomenutých důkazů, na obecné zásady spravedlivého procesu a na povinnost soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí. Domnívá se, že soudy postupovaly v rozporu s čl. 1 a čl. 90 Ústav y, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listin y i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť porušily ústavní princip zákonnosti postupu orgánů státní moci a ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, když se nedostatečně zabývaly navrženými důkazy, čímž porušily povinnost zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., což v důsledku vedlo k nesprávnému posouzení věci.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Stěžovatel namítá nesprávné zjištění skutkového stavu věci, vedoucí k vadnému právnímu posouzení skutků, jichž se měl dopustit. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Podle čl. 90 Ústav y jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení § 125 tr. ř., není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval.
8. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 84/94
ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257). Právě takovým důvodem stěžovatel s odkazem na obecné principy spravedlivého soudního rozhodování argumentuje.
9. Z hlediska zjišťování skutkového stavu však nelze soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listin y. Soud prvního stupně si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Při hodnocení výpovědi obviněného S., který stěžovatele i obviněného J. usvědčoval z trestné činnosti, si byl vědom toho, o jakou osobu se jedná. Jednotlivé skutky však posuzoval nejen samostatně, ale i komplexně v návaznosti na další skutková zjištění. Nadto výpověď obviněného S. k jednotlivým skutkům neshledal jako osamocený usvědčující důkaz, ale vyhodnotil ji i ve spojení s dalšími provedenými důkazy, zejména s výpověďmi jiných svědků, u nichž nezjistil žádný důvod, který by je znevěrohodňoval či snižoval jejich důkazní sílu, a s listinnými důkazy. Neopomenul ani zhodnotit výpověď svědka Mgr. Foldyny (státního zástupce), který se neformálně scházel v předprocesních stádiích řízení s policistou Mgr. Petrem Čechem, přičemž jejich schůzky byly zaměřeny na to, aby pracovníci Generální inspekce bezpečnostních sborů získali informace o vztazích policistů z Břeclavi s podsvětím. Přezkoumatelným způsobem též vysvětlil, proč neuvěřil obhajobě uplatněné stěžovatelem. Řádně odůvodněným skutkovým závěrům soudu prvního stupně tak nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout.
10. Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se plně ztotožnil i soud odvolací, který neshledal, že by řízení bylo zatíženo vadami, které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost rozsudku soudu prvního stupně, a konstatoval, že skutková zjištění odpovídají výsledkům provedeného dokazování a jsou úplná a správná. I když si lze představit podrobnější odůvodnění jeho rozhodnutí, nelze mu bez dalšího vytýkat, že na námitky stěžovatele proti provádění a hodnocení důkazů reagoval explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59-60).
11. Námitky, směřující proti provádění a hodnocení důkazů, řešil také Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. Zabýval se proto tím, zda zjištěný skutkový stav má vazbu na deklarovaný obsah provedeného dokazování, přičemž mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nezjistil žádný extrémní rozpor. Naopak konstatoval, že skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a že stěžovatel v podstatě pouze polemizuje s hodnocením provedených důkazů, kdy se neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí. V tom ostatně stěžovatel pokračuje i v ústavní stížnosti, v níž pouze opakuje některé námitky uplatněné v dovolacím řízení.
12. Lze uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou podložena řádně zhodnoceným dokazováním, a rovněž právní kvalifikaci skutků, jichž se stěžovatel dopustil, nelze nic vytknout. Stran právního posouzení stěžovatel ani žádné konkrétní výhrady nevznáší.
13. Z obsahu napadených rozhodnutí tedy nevyplývá dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy vyvodily a právním posouzením spáchaných skutků. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by trestní řízení neprobíhalo v souladu s ústavními zásadami, a že by nebylo ve svém celku spravedlivé.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu