Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 423/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti FLORIDA CZECH INVEST LLC, se sídlem v USA, Florida, Miami Beach, 6538 Collins Avenue, podnikající v České republice prostřednictvím FLORIDA CZECH INVEST LLC, organizační složka se sídlem Praha 5, Hlušičkova 1129/9, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Chýně, Západní 449, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. , usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 9. 11. 2015 č. j. 7 VZV 16/2012-3692 a usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 6. 12. 2012 č. j. OKFK 250-267/TČ-2011-251202, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, kterým byla se souhlasem státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze podle § 79f trestního řádu zajištěna tři motorová vozidla ve vlastnictví stěžovatelky jako náhradní hodnoty za věci, které tvořily výnos z trestné činnosti (konkrétně ze zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle dost. 1, 3 ). Dále navrhuje zrušení označeného usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze, jímž byla zamítnuta opětovná žádost stěžovatelky o zrušení zajištění motorových vozidel, jakož i zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její stížnost proti uvedenému usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze.

Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle , a 4, , , , a , odst. 2 d (dále jen " "), y, a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti rozsáhle rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení, v jehož průběhu byla zajištěna její motorová vozidla, zejména obsah všech svých žádostí o zrušení tohoto zajištění a způsob, jakým bylo o těchto žádostech rozhodnuto. Namítá, že dané trestní stíhání trvá již 38 měsíců a stejnou dobu je jí bráněno disponovat s majetkem, který je postupem doby znehodnocován. Nesouhlasí se závěrem orgánů činných v trestním řízení, že stále existují důvody pro zajištění věci, a tvrdí, že nebyly provedeny žádné důkazy, které by přispívaly k objasnění věci, resp. že po dobu posledních osmnácti měsíců jsou orgány činné v trestním řízení zcela nečinné. Stěžovatelka také zpochybňuje důkazní hodnotu znaleckého posudku, na jehož základě byla stanovena výše škody způsobené stíhaným skutkem, resp. je toho názoru, že v její věci zcela chybí základní předpoklad rozhodnutí o zajištění předmětných vozidel, tj. způsobená škoda, a tím i výnos z trestné činnosti. Stěžovatelka konečně poukazuje, že je ze strany orgánů činných v trestním řízení rozporuplně a nesprávně poučována o lhůtě k podávání žádostí o zrušení zajištění.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí a dalších písemných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot podle ustanovení § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

a další).

Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§ 79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad ( y), musí být vydáno příslušným orgánem ( , y) a nemůže být projevem svévole ( y a a 3 y). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů podle citovaných ustanovení trestního řádu přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.

V posuzované věci lze konstatovat, že všechny uvedené požadavky pro zajištění věcí byly splněny. Je třeba připomenout, že Ústavní soud již dvakrát ve stejné věci stěžovatelky rozhodoval, přičemž v obou případech ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou (viz usnesení

sp. zn.

a

). Protože stěžovatelka z větší části opakuje argumentaci, kterou používala ve svých předchozích ústavních stížnostech, přičemž v mezidobí nedošlo k žádné podstatné změně okolností, odkazuje Ústavní soud na svá výše uvedená rozhodnutí, v nichž vysvětlil důvody, na základě kterých považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Zejména pak je třeba připomenout závěr Ústavního soudu, že v projednávaném případě s ohledem na charakter stíhané trestné činnosti, její obtížnost i velký rozsah prováděného dokazování ve věci, jakož i vzhledem k rozšíření trestního stíhání obviněných o trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle , odst. 3 písm. b), odst. 4 , nelze dospět k závěru, že by se další trvání zajištění předmětných vozidel jako náhradní hodnoty stalo již neudržitelným opatřením, které by nepřípustně zasáhlo do tvrzených ústavních práv stěžovatelky.

Dále lze odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, které rovněž srozumitelně a dostatečně vyvrací námitky stěžovatelky. Především je třeba zdůraznit, že Vrchní soud v Praze kladně vyhodnotil postup orgánů činných v přípravném řízení v tom směru, že provedly dosažitelné důkazy potřebné k objasnění věci.

K námitce stěžovatelky, že ji orgány činné v trestním řízení nesprávně poučovaly o lhůtě k podávání žádostí o zrušení zajištění, Ústavní soud pouze stručně poznamenává, že tato skutečnost nemohla mít žádný vliv na ústavnost napadených rozhodnutí. V tomto směru je podstatné, že jak státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze, tak i Vrchní soud v Praze meritorně přezkoumaly žádost stěžovatelky a neodmítly ji z formálních důvodů.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2016

JUDr. Jaromír Jirsa

předseda senátu