Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 64/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti JUDr. Michala Račoka, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, č. j. -266, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2015, č. j. -245, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2013, č. j. -213, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedená usnesení s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo domáhat se stanoveným postupem práva u nezávislého a nestranného soudu plynoucí z d (dále jen ). Toto porušení spatřuje stěžovatel zejména v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nevypořádání se s relevantními důkazy a chybné aplikaci , , v rozhodném znění (dále jen "obč. zák.").

Stěžovatel, jakožto akcionář společnosti (dále jen "prodávaná společnost"), převedl smlouvou o převodu akcií všech svých 136 akcií prodávané společnosti kupujícímu, jímž byla jiná společnost, která se posléze s prodávanou společností fúzí sloučila. Následně však stěžovatel dospěl k názoru, že byl při uzavírání smlouvy o převodu akcií kupující společností uveden v omyl, a že je pro tento omyl, pro který je smlouva o převodu akcií částečně - v části ohledně jedné akcie - neplatná. Stěžovatel se nadále považoval za vlastníka této jedné akcie prodávané společnosti a dožadoval se svých akcionářských práv.

V projednávaném případě se stěžovatel žalobou domáhal vyslovení neplatnosti usnesení jediného akcionáře prodávané společnosti při výkonu působnosti valné hromady ze dne 27. září 2005. V žalobě uvedl především, že napadené rozhodnutí jediného akcionáře v působnosti valné hromady nemohlo mít právní účinky, neboť s ohledem na skutečnost, že stěžovatel sám byl v době konání valné hromady stále vlastníkem akcie prodávané společnosti, nebyl domnělý jediný akcionář skutečně akcionářem jediným, a bylo proto nutné k přijetí takového usnesení svolat valnou hromadu. Jako předběžnou otázku posuzovaly obecné soudy stěžovatelem namítanou částečnou neplatnost smlouvy o převodu akcií pro tvrzené uvedení v omyl. Nalézací soud žalobu zamítl s odůvodněním, že napadenou část smlouvy o převodu jedné akcie nelze oddělit od ostatního obsahu právního úkonu, a zároveň neshledal žádný důvod, pro který by bylo možné shledat neplatnou smlouvu jako celek; proto uzavřel, že stěžovatel nebyl v rozhodné době akcionářem prodávané společnosti.

Tento názor potvrdil napadeným usnesením i odvolací soud. Nutno dodat, že obecné soudy ve věci rozhodovaly již podruhé, po zrušení jejich původních rozhodnutí usnesením dovolacího soudu ze dne 23. 10. 2012, č. j. - 150. Opětovné dovolání však dovolací soud odmítl s tím, že odvolací soud již posoudil věc v souladu se závazným právním názorem vysloveným v jeho prvním kasačním rozhodnutí a v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti; konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ), zastoupen advokátem. Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu téhož zákona. Dospěl však k závěru, že je stížnost zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti; není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci určenou pro přezkum jimi učiněných právních závěrů. Pokud obecné soudy v rámci zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i při výkladu a aplikaci práva na daný případ, respektovaly pravidla daná procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu jejich závěry přezkoumávat. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán až tehdy, pokud z jejich strany došlo k tak extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním, že by rozhodnutí svědčilo o libovůli při rozhodování, nebo podobně v případě právních závěrů přijatých v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich nijak nevyplývajících (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995,

sp. zn.

, N 34/3 SbNU 257). V tomto směru však Ústavní soud žádné pochybení neshledal.

Při posuzování částečné neplatnosti smlouvy o převodu akcií a při aplikaci § 41 obč. zák. postupovaly obecné soudy ústavně konformním způsobem; jejich závěr, že danou smlouvu nelze rozdělit a jednotlivé části posuzovat odděleně, stejně jako závěr o neexistenci okolností svědčících pro případnou neplatnost smlouvy jako celku, řádně odůvodnily. Stalo se tak především na základě vyhodnocení vůle stran, která směřovala k převodu všech akcií s cílem, aby se jejich nabyvatel stal jediným akcionářem prodávané společnosti. Stěžovatel se domáhá, aby Ústavní soud závěr obecných soudů přehodnotil, avšak ve své argumentaci toliko polemizuje s právními názory obecný soudů a jeho argumentace v ničem nedosahuje ústavněprávní roviny.

Ústavnímu soudu z výše uvedených důvodů nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu