Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1038/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P. K., zastoupené JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem Hořovice, Husovo nám. 65/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V posuzované věci byla stěžovatelka rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. společně s dalším obžalovaným (jejím manželem) uznána vinnou ze spáchání dvou přečinů ohrožování výchovy dítěte podle . Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 7. 2015 sp. zn. odvolání stěžovatelky zamítl, na základě odvolání podaného druhým obžalovaným a státním zástupcem druhý ze stíhaných skutků nově posoudil jako přečin zneužití dítěte k výrobě pornografie podle a stěžovatelce uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou roků. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání.

Podle stěžovatelky došlo vydáním napadeného usnesení k zásahu do jejích práv podle , č. 37 odst. 2 a 3 a d (dále jen " ").

Stěžovatelka namítá, že trestní soudy dospěly k nesprávným právním závěrům při posuzování obou stíhaných skutků. Uvádí, že jejím cílem nebylo vyrobení pornografického díla, neboť její jednání nemělo žádnou sexuální motivaci, předmětný videozáznam nenatáčela, nikdy jej neviděla a nevěděla o tom, že manžel umístil video na počítač. Dále stěžovatelka namítá, že pokud odvolací soud neposoudil druhý ze stíhaných skutků jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle , nemohl být jako tento přečin posouzen ani skutek první. Stěžovatelka je totiž přesvědčena, že její jednání tvořící podstatu prvního skutku se vyznačuje mnohem nižší intenzitou a méně závažným charakterem a povahou než jednání tvořící podstatu skutku druhého. Podle stěžovatelky si tedy právní závěry trestních soudů ohledně obou stíhaných skutků odporují. Stěžovatelka má za to, že ani jeden ze stíhaných skutků nevykazoval znaky trestného činu.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud musí nejprve připomenout, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. , , y). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy

sp. zn.

,

).

Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, výše uvedenou argumentaci stěžovatelka uplatňovala již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby, přičemž soudy se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě a pečlivě vypořádaly. Pokud jde o námitku stěžovatelky, že odmítnutím jejího dovolání došlo ze strany Nejvyššího soudu k porušení práva na spravedlivý (řádný) proces, Ústavní soud se plně ztotožňuje s Nejvyšším soudem, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. V postupu, kdy bylo dovolání stěžovatelky Nejvyšším soudem odmítnuto jako nedůvodné, Ústavní soud nespatřuje porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu y není možno vykládat tak, že se garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného (viz např. usnesení

sp. zn.

).

Ústavní soud se nemůže ztotožnit ani s názorem stěžovatelky, podle kterého si jednotlivé právní závěry trestních soudů odporují, neboť jeden stíhaný skutek byl posouzen jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle , zatímco druhý, který se (podle mínění stěžovatelky) vyznačoval vyšší intenzitou, jako tento trestný čin posouzen nebyl. K tomu lze uvést, že již odvolací soud správně zohlednil rozdílný věk dětí, jichž se jednotlivé skutky týkaly. V případě prvního skutku jednání stěžovatelky a jejího manžela směřovalo vůči jejich téměř šestileté dceři, která toto jednání vnímala intenzivně, zatímco v případě druhého skutku šlo o jednání směřující vůči dva a půl roku starému synovi, u kterého vzhledem k nízkému věku nemohlo toto jednání zanechat zdravotní nebo psychický následek, což vyplynulo i ze znaleckého dokazování. Rozdílné právní posuzování obou stíhaných skutků tedy vyplývalo z odlišných skutkových okolností, a jeví se proto jako logické.

Ústavní soud neshledal žádné pochybení ani v tom, že trestní soudy posoudily druhý stíhaný skutek jako přečin zneužití dítěte k výrobě pornografie podle . V tomto směru postačí odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, které přesvědčivým a logickým způsobem odůvodňuje použitou právní kvalifikaci a vyvrací námitky stěžovatelky (viz č. l. 8-9), ale i na odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze (č. l. 10-11), kde je srozumitelně vysvětleno, jak se stěžovatelka na výrobě pornografického díla ve formě spolupachatelství podílela.

Lze tedy konstatovat, že trestní soudy právním posouzením stíhaných skutků nijak nezasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatelky, takže nebyl dán žádný důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2016

JUDr. Jaromír Jirsa

předseda senátu