Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3631/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti, kterou podal J. K., t. č. Věznice Horní Slavkov, zastoupený Mgr. Michaelou Hechtovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Sokolově, K. H. Borovského 692/63, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2015 č. j. -20, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. dubna 2015 č. j. -633 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 14. ledna 2015 č. j. -590, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 11. prosince 2015, stěžovatel podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Sokolově sp. zn. bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 14. ledna 2015 č. j. -590 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 1. dubna 2015 č. j. -633 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle , odst. 2, 3 , přečinu porušování domovní svobody podle , 2 a přečinu poškození cizí věci podle a za tato jednání byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dovolání podané stěžovatelem Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. září 2015 č. j. -20 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s napadenými rozhodnutími s tím, že tato rozhodnutí považuje za vadná jak ve výroku o vině, tak i ve výroku o trestu. Napadená rozhodnutí považuje za nepřesvědčivá a nepřezkoumatelná, neboť v jejich odůvodnění není plně uvedeno, jak soudy postupovaly při hodnocení důkazů. Podle názoru stěžovatele nebyl prokázán skutkový děj tak, jak to vyžaduje zákon, tedy tak, aby bylo bezpečně a spolehlivě prokázáno, že se právě stěžovatel dopustil vytýkaného jednání. Stěžovatel rovněž zpochybnil věrohodnost výpovědi svědka R. Cicka a namítal, že z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Z uvedených důvodů došlo podle tvrzení stěžovatele k porušení zásady in dubio pro reo, neboť v daném případě s ohledem na skutkový stav věci vznikly přinejmenším důvodné pochybnosti, které nebylo možné rozptýlit provedením a zkoumáním dalších dostupných důkazů. Tyto pochybnosti měly být vyloženy v jeho prospěch a měl tak být zproštěn obžaloby. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. června 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. listopadu 1995

sp. zn.

(N 79/04 SbNU 255), ze dne 22. března 2006

sp. zn.

(N 66/40 SbNU 655), ze dne 19. srpna 2004

sp. zn.

(N 116/34 SbNU 213), ze dne 3. prosince 1998

sp. zn.

(U 73/12 SbNU) a ze dne 3. února 2000

sp. zn.

(N 17/17 SbNU 121).

4. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí v rozsahu uvedeném stěžovatelem z hlediska kompetencí daných mu y (dále jen " ") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí ( y), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

6. Ústavní soud připomíná, že k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu y a Úmluvy dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li provést důkazy, ač hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Dále pak by bylo možné shledat porušení článku 36 odst. 1 y v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v projednávaném případě nedošlo.

7. Ústavní soud z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí ověřil, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, se celou věcí opakovaně zabývaly a náležitě popsaly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková tvrzení opřely, jakými úvahami se řídily a na základě jakých skutečností rozhodly. Odvolací soud z podnětu odvolání stěžovatele postupem podle § 254 trestního řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku soudu prvního stupně, přezkoumal i řízení, které mu předcházelo, a konstatoval, že oproti mínění stěžovatele má za to, že soud prvního stupně při projednání této trestní věci se nedopustil podstatných vad řízení předpokládaných ustanovením § 258 odst. 1 písm. a) trestního řádu, pro které by bylo nutno napadený rozsudek zrušit. Odvolací soud se s podrobným hodnocením provedených důkazů včetně vypořádání se s obhajobou stěžovatele ztotožnil. Odvolací soud současně zdůraznil, že pokud stěžovatel vznesl námitku nerespektování zásady in dubio pro reo, tímto směrem však nebylo důvodu úvahy směřovat vzhledem k tomu, že důvodné pochybnosti o vině stěžovatele za stávající důkazní situace nevznikly. Podle závěru učiněného odvolacím soudem ve vztahu k posouzení viny stěžovatele lze výpověď svědka R. Cicka považovat za přímý důkaz korespondující dalším důkazům nepřímým (zajištěné pachové stopě na noži nalezeném v blízkosti místa činu, u stěžovatele nalezenému flash disku, který prokazatelně pocházel z posuzované trestné činnosti), je pak možno bez důvodných pochybností označit stěžovatele za pachatele trestné činnosti.

8. Dovolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel své dovolání opřel výlučně o skutkové námitky, které svým obsahem nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Z důvodu, že dovolání stěžovatele bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, bylo odmítnuto.

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, s nimiž se ve věci rozhodující soudy vypořádaly v průběhu trestního řízení a žádá-li přezkum těchto námitek, staví Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší.

10. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.

11. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k jeho posuzované věci.

12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu