Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 885/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Karla Rysa, zastoupeného JUDr. Daliborem Čertokem, advokátem se sídlem Hodkovická 767/7, 142 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -66 ze dne 6. 1. 2016, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -48 ze dne 24. 2. 2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. -16 ze dne 5. 11. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení d (dále jen " ").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městská část Praha 10 se žalobou po stěžovateli domáhala vyklizení ve výroku rozsudku blíže určené bytové jednotky poté, co dala stěžovateli výpověď z nájmu bytu a marně uplynula lhůta k předání bytu. Obvodní soud pro Prahu 10 v záhlaví označeným rozsudkem této žalobě vyhověl, stěžovateli uložil povinnost vyklidit předmětnou bytovou jednotku ve lhůtě 15 dnů od zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele bylo rozhodnutí nalézacího soudu shora citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze jako věcně správné potvrzeno. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako nepřípustné odmítl, když shledal, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že soudy ve svých rozsudcích přenesly zákonnou povinnost státu stran neplatnosti výpovědi na stěžovatele, a to v rozporu s celou řadou zákonných procesně i hmotněprávních ustanovení. Odsud stěžovatel dovozuje zásadní právní význam, a lze tedy dle jeho názoru ustanovení dříve platného zejména po rekodifikaci občanského práva považovat za obsoletní. Stěžovatel je dále přesvědčen, že v souzené věci obecné soudy neprovedly navržené důkazy, resp. je nepostavily na jisto; vycházely prý z ostatních okolností daného případu, aniž by byly zkoumaly pomocí důkazů pravdivost těchto svědectví, a tak rozhodly v rozporu se skutkovým stavem věci. Zejména se dle stěžovatele nevyrovnaly s tím, zda je spravedlivé na něm požadovat, aby bydlel pouze v jednom bytě, jak ukládá zákon. Tyto své vývody stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud žádné porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nezjistil, přičemž argumentace stěžovatele je zcela lichá. Nelze totiž přehlédnout, že nyní napadená soudní rozhodnutí vzešla z řízení o vyklizení bytu, jemuž předcházelo samostatné řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu u téhož obvodního soudu, vedené pod sp. zn. . Toliko v tomto řízení mohl stěžovatel účinně namítat vše, co tvrdí nyní, což také činil, nicméně nebyl úspěšný. Dlužno podotknout, že soudní rozhodnutí vzešlá z tohoto řízení se stala předmětem přezkumu Ústavním soudem, který tehdejší ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou (usnesení

sp. zn.

ze dne 23. 9. 2013). Na odůvodnění tohoto rozhodnutí tak postačí v podrobnostech odkázat. Soudy tedy v nyní souzené věci nepochybily, pakliže se argumenty vztahujícími se k vlastní výpovědi nájmu a jejím důvodům (jejím širším skutkovým pozadím) odmítly zabývat, neboť takový postup zcela odpovídá konstantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. kupř. judikát sp. zn. , na který ostatně odkázal v napadeném usnesení sám Nejvyšší soud) a má samozřejmě svoji logiku, poněvadž by naopak bylo v rozporu s právem na spravedlivý proces, aby soudy v jednom řízení dospěly k určitému závěru a ten posléze mohly revidovat v jiném, navazujícím řízení.

Za daných okolností tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 12. dubna 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu