Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 972/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MPA GROUP a. s., se sídlem 28. října 207/49, Ostrava, zastoupeného JUDr. Radimem Bartoněm, advokátem se sídlem Kutuzovova 547/13, Ostrava, proti výrokové části III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2015, č. j. -101, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení výrokové části III. v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým krajský soud stěžovateli (žalovanému) nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

2. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené d (dále jen " ") a právo na rovnost účastníků řízení podle y. Tuto protiústavnost spatřuje stěžovatel v tom, že odvolací soud využil moderačního práva podle ustanovení , a to aniž by na to stěžovatele upozornil, řádně rozhodnutí neodůvodnil a rovněž nezkoumal, nakolik zasáhne takové rozhodnutí do jeho majetkových práv.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Z pohledu posouzení námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení v tzv. bagatelní částce, proti níž by ani dovolání nebylo přípustné [srov. ustanovení ], což ostatně konstatuje i samotný stěžovatel. Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co do oněch "extrémních situací" se jedná zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy

sp. zn.

,

, usnesení

sp. zn.

nebo nález

sp. zn.

a contrario).

6. Rovněž k samotné problematice nákladů řízení se ostatně Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví značně rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu (i tehdy, může-li mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení). Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako ve věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].

7. Pokud Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatele důvody, pro které by bylo nezbytné zrušení napadeného nákladového výroku, dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu. Krajský soud totiž své závěry o povinnosti stěžovatele hradit náklady řízení odůvodnil, byť si lze samozřejmě představit i výrazně pečlivější argumentaci z jeho strany. Zohlednění skutečnosti, že žalobkyně byla pro tíživou finanční situaci v řízení osvobozena od soudních poplatků a tato situace je umocněna rovněž chováním stěžovatele, kterému platí nadprůměrně vysoké nájemné, nicméně s ohledem na konkrétní okolnosti tohoto případu (k zamítnutí žaloby došlo výhradně z důvodu promlčení uplatnění nároku) a zejména na okolnost, že se jedná pouze o nákladový výrok a o bagatelní částku, ústavněprávně obstojí. Se stěžovatelem se totiž nelze ztotožnit ani v tom směru, že postup krajského soudu podle ustanovení byl pro něj zcela překvapivý, neboť z obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že v průběhu celého řízení žalobkyně poukazovala na dlouhodobě finančně tísnivou situaci, vyvolanou právě stěžovatelem, byla jí proto také ustanovena advokátka a byla osvobozena od povinnosti platit soudní poplatky. S ohledem na princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů tak Ústavní soud nenašel důvod k nezbytnosti derogace napadeného rozhodnutí.

8. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2016

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu