Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 209/16

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Slabiny, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou, se sídlem Pardubice – Semtín, budova P 9, č. p. 81, 533 54 Rybitví, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2015, č. j. -193, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. června 2015, č. j. -158, a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. prosince 2014, č. j. -105, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zaručené v a d (dále jen „ “).

2. Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 9. prosince 2014, č. j. -105, zamítl návrh povinného (stěžovatele) na zastavení exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 19. června 2003, č. j. -3. Soud prvního stupně neshledal, že by byl dán některý z důvodů pro zastavení exekuce stanovených v , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

3. K odvolání povinného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 4. června 2015, č. j. -158, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že vymožení pohledávky, jejího příslušenství a nákladů exekuce má za následek zánik exekuce dle , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, avšak není důvodem pro zastavení exekuce podle Námitky povinného, jimiž brojil proti nepřiměřené výši úroků z prodlení, pak nemají v exekučním řízení žádnou relevanci, neboť je měl uplatňovat v řízení nalézacím. Rovněž uvedl, že nebyly splněny předpoklady pro zastavení řízení z důvodu nemajetnosti podle , neboť je zřejmé, že exekuce je realizována srážkami z důchodu ve výši 2.161 Kč měsíčně, jejich výše není zanedbatelná, dochází jimi ke snižování dluhu, a tudíž exekuci nelze považovat za marnou.

4. Následné dovolání povinného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2015, č. j. -193, odmítnuto podle věta první , neboť nesplňovalo obligatorní náležitosti uvedené v , když především neobsahovalo ani údaj o tom, v čem přesně dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani vymezení dovolacího důvodu ve smyslu

II.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Vyslovuje přesvědčení, že byly splněny předpoklady pro zastavení (byť i jen částečné) exekuce. Poukazuje na různé nedostatky v postupu soudního exekutora, zejména ohledně správnosti částek, které byly dosud vymoženy. Soudnímu exekutorovi dále vytýká, že uměle navyšuje náklady exekuce. Rovněž se věnuje samotnému exekučnímu titulu a popisuje okolnosti, které vedly k jeho vydání. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu uvádí, že dovolání stěžovatele obsahovalo všechny náležitosti a nemělo být tedy odmítnuto.

III.

6. Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti jako takové. Dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) je totiž ústavní stížnost nepřípustná, jestliže ze strany stěžovatele nedošlo k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně jeho práv. Mezi takovéto procesní prostředky je počítán i mimořádný opravný prostředek, který orgán, v jehož kompetenci je o něm rozhodovat, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

7. V nyní projednávané věci je třeba vnímat dovolání k Nejvyššímu soudu ve smyslu a násl. jakožto poslední procesní prostředek, který je nutno vyčerpat dle . Z nyní napadeného usnesení Nejvyššího soudu nicméně plyne, že stěžovatel sice tento procesní prostředek k ochraně svých práv formálně uplatnil, avšak neučinil tak procesně relevantním způsobem, v důsledku čehož jej dovolací soud nemohl věcně projednat. S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že stěžovatel (řádně) nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k dispozici, a jeho ústavní stížnost je proto v části brojící proti napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně i soudu odvolacího nepřípustná ve smyslu (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 12. února 2015; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://www.nalus.usoud.cz/).

8. Pokud jde o v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel v ústavní stížnosti pouze konstatuje, že dovolání podle jeho názoru obsahovalo všechny náležitosti vyžadované a pokud Nejvyšší soud dovolání odmítl, dospěl k tomuto závěru „na základě písemného sdělení stěžovatele, které nazval dovoláním, a které na Nejvyšší soud ČR poslal stěžovatel přímo“. Takovéto tvrzení neobsahuje žádnou argumentaci, jíž by se Ústavní soud mohl relevantně zabývat.

9. K otázce procesních náležitostí dovolání přitom lze v obecné rovině uvést následující. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v , v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci odvolacím soudem, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v stanoveny zcela zřetelně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní je logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.

10. V dané věci stěžovatel, jak se podává z příloh dodaných stěžovatelem s ústavní stížností, podal dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím své právní zástupkyně, jehož součástí bylo i jím samotným sepsané podání označené jako dovolání. Z žádného z obou podání ovšem nelze dovozovat, že by obsahovalo náležitosti stanovené v Za této situace v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu skutečně nelze shledat pochybení, které by dosahovalo dokonce až ústavněprávní intenzity. Argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti, založená na pouhém tvrzení, že dovolání splňovalo všechny potřebné náležitosti a Nejvyšší soud postupoval vadně, když se dovoláním nezabýval věcně, proto nemůže obstát. Právě proto totiž představuje dovolání mimořádný opravný prostředek, kdy dovolatel musí být právně zastoupen, aby se Nejvyšší soud věcně zabýval toliko relevantními návrhy. Protože Ústavní soud je toho názoru, že odůvodnění dovolacího soudu o odmítnutí dovolání je s ohledem na jeho obsah dostačující, nedošlo napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu k porušení stěžovatelových namítaných základních práv a svobod a tato část ústavní stížnosti je proto zjevně neopodstatněná.

11. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost, pokud směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle . V části, kde směřovala proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ji odmítl jako nepřípustnou podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu